Úctyhodný experiment…?

9.8.2024

‌Podobně jako nás Otýlie nechala nahlédnout do svého tragického života, nechám já vás nahlédnout do své skromné úvahy. Scéně dominují zavěšené igelity s velkým nápisem „NE“, který značí budoucí názor, problém, zákaz(y), vymezení se. Dvacetiminutová stopáž slibuje, že se na věc půjde zostra a zkratkou. Hlavní a jediná hrdinka inscenace Strávíš to, Otýlie? říká, že před smrtí se nám vyjeví celý život. A tak v jednotlivých etudách vypráví klíčové momenty od svého početí až po… no, zkrátka několikanásobnou vraždu. Kolečkové křeslo, z něhož Otýlie celou dobu promlouvá, se stává křeslem elektrickým. Je odsouzena na smrt. 

Struktura narativu je vždy totožná. Daná fáze života = konkrétní zkratkozážitek. Narodí se Otýlie (rekvizitně bonbón), a ještě než se poprvé usměje, je matkou velice netaktně osočována. A je to. Právě zde se také rodí celoživotně vzkvétající trauma a následný bodyshaming. Jak už tušíme, tahle frustrace povede k absolutní (sebe)destrukci. Sníme bonbón. Kamarádi (medvídci Brumíci) nepřijdou na oslavu narozenin – sníme je. A tak dále. Vidíme několikero jídlovitých výjevů, v nichž každý na Otýlii ukazuje prstem a nenávidí ji. Nevidím(e) jiné než záporné emoce. A přitom jí rodiče před (svou) smrtí říkají, že ji mají rádi. Lžou? Nevím(e). Po celou dobu jsme jen sbírali nešťastné vzpomínky a posměšky na Otýliin účet. Tomu se věnuje celá stopáž. Nekonečné frustraci. A víc nám o sobě ani o svém okolí hrdinka neprozradí.

Kam tím mířím? Nedostává se mi odpovědi, proč se s tím hrdinka nepokusila něco udělat. Od počátku je automatizovaně za špatnou a stigmatizovanou, protože tak rozhodli Oni. Bez možnosti řešení. Nehledá ho, nemá dokonce ani žádný explicitní statement. Je to zkratka, kam až tohle zakořeněné zlo může vést. Rozumím, ale jeví se to příliš bezvýchodně. Přitom by klidně stačilo, kdyby zaznělo ať jdou všichni do prdele a že já jsem takhle spokojená. Třeba. A pak zabít rodiče, klidně. Jejich vražda je totiž tím názorem. Ale znovu se ptám, opravdu byl celičkej svět zlej? Pokud vše vede na elektrické křeslo a tam život končí, jsem zpátky u přehlídky neštěstí. Může za to okolí. My? Mám se cítit špatně? Co je mi fakticky sdělováno? Smrtící frustrace, já vím. Ale přijde mi to jako mrzení, když už se to inscenátoři rozhodli do mě takhle pálit. Tématem i prostředky v „coolness“ a „foodness“ kabátku. Chtěl bych trochu prostoru a ne konstatování, že zlo plodí zlo a na to pozor. Možná by ten námět zasloužil víc prostoru a bylo by. Proto malé ale…

Pokud to měl být experiment, který souboru (dvěma protagonistům, ačkoliv jde primárně o one-woman show) dává prostor objevit „nové“ jevištní prostředky, s nimiž ještě nepracovali, vyzkoušet si něco jiného a vyjádřit se k tématu obezity a bodyshamingu – pak se to povedlo. Výkon Terezy Kortanové je ambiciózní a úctyhodný za to, jakým způsobem se s věcmi nemazlí a komfortní zónu vyhazuje rovnou do koše ke zbytkům jídla. Inscenace sice ne úplně citlivě, ale o to razantněji otevírá téma toho, co vše nám může už od útlého věku ubližovat. A tam se řadí hodně věcí, o kterých bychom měli nejen mluvit, ale i hrát.

Loutková scéna Radost Strakonice

Loutková scéna Radost Strakonice

Loutková scéna Radost Strakonice

Zpět