Úděl těl

4.8.2025

Brněnský divadelní soubor PolaroID, určený pro studenty středních a vysokých škol, působící autonomně pod hlavičkou Divadla Polárka, se dlouhodobě zaměřuje na autorské a dokumentární divadlo. V uplynulých letech jsme se na přehlídkách setkali s jejich Mariou M. věnovanou Marii Montessori, a s Digitálními domorodci, věnovanými životním výzvám, trablům i radostem tzv. generace sněhových vloček. Tvorba inscenací je pro PolaroID experimentem, zkoumáním a objevováním – sebe sama, divadelních forem, aktuálních témat a způsobu, jak skrze divadlo vyjádřit vlastní názor. U jejich nejnovějšího kusu everyBODY je výchozím námětem lidské tělo, vlastní i cizí, a trable a radosti s ním spojené.

Soubor společně s vedoucím tandemem KOBRA (Iveta Kocifajová a Marie Bravencová) k tématu přistupuje mnohostí metod a postupů: nejprve sesbírali (nejspíše nesmírně široké) množství autentických výpovědí od respondentů mnoha věkových kategorií – pokud si správně pamatuji, oscilovaly od předškolního věku do 47 let. Tyto nahrávky (z nichž je část reprodukována už při našem vstupu do sálu) pak buď slyšíme v jejich reálné podobě, nebo čtené někým z herectva. Dozvíme se z nich nejen, co si zpovídaní myslí o jiných a jaké jsou jejich ideály, ale především, co si myslí o těle vlastním (a často i kdo konkrétně jsou a jejich věk). A někdy jdou tyto odpovědi opravdu na tělo [sic!]: vyprávění ženy s hysterektomií nebo transgender osoby patří k těm skutečně silným okamžikům inscenace. A zcela logicky pak tyto těžkotonážní příběhy odlehčují [sic!] naivními dětskými úvahami, které jsou mnohdy překvapivě konkrétní a povětšinou úsměvné. Dalším neméně důležitým inspiračním zdrojem je pak samo performerstvo. Není jisté, zda se do inscenace dostal konkrétní příběh všech dvanácti, ale jednoznačně v inscenaci poznáváme zpovědi kolektivní (zejména všechno žactvo světa traumatizované tělocvikem), příběh příbuzenský (sestry-bulimičky) a v úplném finále pak obdobný a snad již vyřešený nedávný osud přímo jedné z performerek. Modelové [sic!] situace ze sportovních soutěží a klání nám zase v mnohém připomenou útrapy Baletek Miřenky Čechové. A tyto kousky skládačky pak ještě špikují zdánlivě banálními mikrosituacemi z rodinného prostředí, které mnohdy nevědomky formují tak citlivý vztah k vlastnímu tělu.

Na takto široké ploše sesbíraného materiálu pak všichni společně sestavují generační výpověď o sebe-nejistotě, pocitech ostudy, odvrhnutí ze smečky, touze po životě ve světě bez zrcadel, a současně i o sebepřijetí, schopnosti začlenění do kolektivu a nalézání vlastní identity. A protože je to experimentující divadlo, používají k tomu všechny možné inscenační prostředky od pohybového divadla přes ritualizované po objektové, tu s větší, tu s menší přesností a kvalitou řemesla, ale vždy velmi citlivě a korektně. V inscenaci je tak vlastně trochu od všeho na dané téma a vše má tak nějak stejnou váhu [sic!], což je také její jediná slabá stránka. V této permanentní rozkmitanosti od nás k nim a zase zpět nám vlastně tak trochu soubor proklouzne a trochu se za ní i schová. Ve chvílích, kdy jde totiž skutečně s kůží na trh [sic!], je nejautentičtější, nejsoustředěnější a nejosobnější. A závěrečná My Body Is a Cage (píseň kanadských Arcade Fire interpretovaná ve známější a pomalejší cover verzi Petera Gabriela) je toho jen zářným důkazem.

‌

foto: Maxim Bajza

PolaroID

PolaroID

PolaroID

Zpět