Rozbila jsem jednu Emu

2.8.2026

Hned v úvodu se nabízí otázka na vaši práci s vodou. Kde se zrodila myšlenka používat vodu jakožto pomyslnou krev života?
TK: Asi právě v tom, že připomíná tu krev. Prostě jsme to tam nějak vyplnily. My občas samy nevíme, proč jsme to takhle udělaly, ale víme, že to tak má být. 

Jak probíhal proces tvorby scénáře a proč jste se rozhodly pracovat právě s těmito známými frázemi ze slabikáře?
TK: Říkaly jsme si, že to stačí, že je tam škála všeho, co jsme chtěly obsáhnout. Někde jsem to zaslechla a to nás inspirovalo udělat to takhle. 

A přemýšlely jste nějak víc nad tím, kdy a jak to budete používat?
MH: Přemýšlely. Na začátku tolik ne, ale pak už ano. 

Spolupracujete spolu poprvé, nebo se vaše cesty zkřížily už v minulosti?
TK: Zkřížily se nám takhle poprvé. My hrajeme v jednom souboru, v Radosti. Já jsem tuhle inscenaci původně plánovala hrát s jinou kamarádkou. Ta mi ale dva dny před premiérou řekla, že prostě ne. Zvažovala jsem, že to buď zahraju sama, nebo to zkusím s Marií, protože vím, že je to podobná masochistka jako já. A ona se chytla. 

MH: Jo, byl čtvrtek a já jsem si zrovna seděla ve škole a Terka mi napsala: „Hele, nechceš v sobotu premiérovat?“ Tak jsem si dala dvě zkoušky a pak hned premiéru.

V medailonku o souboru zmiňujete, že si dovolujete experimentovat. Co byla pro vás největší výzva?
TK: Furt je to asi snaha zmenšit ten text, aby ho tam tolik nebylo. Na tom ještě pořád pracujeme, je to živý proces. Já třeba dělám ráda divadlo, kde je bordel. Ale to uklízení! To je dlouhý. To je nejhorší.

MH: Pro mě byla asi nejhorší výzva to zkracování textu. A taky jsem si myslela, že pro mě bude hrozný být v té pubertě tak vzteklá, protože normálně tak vzteklá nejsem. Ale zjistila jsem, že s tím vlastně nemám vůbec žádný problém! Jo a tady jsem omylem rozbila jednu Emu. Naštěstí se známe a vozíme si další Emy, ty úplně velký matky. Tak to byla trochu výzva.

autor: Michael Simandl / foto: Ivo Mičkal

ženšen, Strakonice

Zpět