V kombinaci s faktem, že v inscenaci účinkuje jediná herečka, člověk očekává snad až cosi jako takový delší přednesové vystoupení. Ale to je omyl. Tvůrkyně inscenace nabízejí plnokrevné divadlo, které je o literaturu opřené, ale zároveň se umí vydat i jiným směrem – ke stylizaci, pohybu, jevištní metafoře. Na samém začátku, v úvodních obrazech snad až zarazí míra oné expresivní stylizace, ale velice brzy se ustálí funkční komunikativní rovina, díky níž dovedeme plně vnímat pozoruhodnou prózu NoViolet Bulawayo.
Není to, samo sebou, žádné velké překvapení. Že má Hana Franková jako režisérka cit pro literaturu, je vcelku obecně známo, a u této konkrétní inscenace má v Andree Kiralyi mimořádně zdatnou interpretku. Vyprávění o snaze zapadnout, nesoucí jistou neprvoplánovou emoci, se k nám dostává citlivě, bez nějakého přehnaného prožívání, ale zároveň s určitou mírou osobního ručení.
Vlastně ani nemám nějaké hlubší analytické postřehy – jen chuť si přečíst román a klidně se s tímhle divadelním vyprávěním potkat někdy příště znovu. Děkuju za něj.