95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Úplná ztráta stability
8.8.2021
Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl profesora Císaře řadu let pozorovat při jeho parádní disciplíně: porotování amatérských přehlídek. A ještě větší štěstí jsem měl v tom, že jsem při tom porotování směl řadu let sedat vedle něj.
Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl profesora Císaře řadu let pozorovat při jeho parádní disciplíně: porotování amatérských přehlídek. A ještě větší štěstí jsem měl v tom, že jsem při tom porotování směl řadu let sedat vedle něj.
Za to ovšem nevděčím žádnému obecnému osudu, ale zcela adresně a konkrétně manželům Císařovým, na něž kdysi udělalo jakýsi dojem, že jsem se dobrovolně a nepracovně trmácel nočním vlakem na festival do Martina, kde byl profesor v lektorském sboru. Řekli si tehdy, že to s tím amatérským divadlem asi myslím vážně, a nechali mě coby studenta druhého ročníku teatrologie pozvat jakožto eléva do poroty krajské přehlídky v Červeném Kostelci.
Ač jsem na DAMU nikdy nechodil a nemám od profesora byť jen jediný zápočet, budu se vždycky drze pokládat za jeho studenta. Nikdy mi přitom žádnou z toho širokého repertoáru metodických chyb, kterých jsem se coby nesmělý, nezkušený, nervózní mladík před hojným posluchačstvem dopouštěl, nevytkl. Vůbec vlastně nevím, jak to dělal, ale všech těch sedm nebo osm ročníků, které jsme v Červeném Kostelci společně strávili, bylo obrovskou školou. A nejenom jí – zejména tahle tuze intenzivní přehlídka, která leckdy začínala už ve středu a trvala do nedělního večera s minimem oddechového času, znamenala v součtu stovky a stovky hodin strávených prakticky nepřetržitě ve společnosti profesora i jeho skvělé ženy Mirky. Snad si moc nefandím, když řeknu, že se z nás stali přátelé: mluvili jsme za ta léta během nesčetných setkání o všem možném, zdaleka nejen o divadle, a jejich láskyplný vztah a umění užívat si život, který přitom v mnoha ohledech vůbec neměli lehký, je jistě nejen pro mě velkým vzorem.
Skvělý východočeský divadelník Pepa Tejkl kdysi profesorovi coby motto jedné knížky napsal cosi v tom smyslu, že nás dědek všechny přežije. Trochu se mi zdá, že jsme s tím všichni nějak samozřejmě počítali: zpráva o smrti Jana Císaře přišla nečekaně.
Někdejší tajemnice Divadelních novin Anna Vondráčková v reakci na ni napsala, že to je úplná ztráta stability světa – nic trefnějšího mě nenapadá. Profesora uznávalo snad celé české divadlo. Spojoval mnohdy zcela nesmiřitelné názorové proudy i nejrůzněji rozhádané skupiny, kterými zejména amatérská scéna dovede vysloveně oplývat. V tomhle svém svrchovaném, vpravdě monarchickém postavení si pak dlouhá léta pěstoval schopnost, která zdobí ty opravdové velikány. Schopnost sebeironie. Být v jeho společnosti znamenalo nejenom žasnout nad jeho bystrým analytickým uvažováním, širokým encyklopedickým přehledem a fenomenální pamětí, ale především opravdu hodně dobře se bavit.
Ta definitivní zpráva z Unhoště mě zarmoutila. Tak jako nás všechny. Když jsem ale ten večer při sklence whisky vzpomínal, přistihl jsem se, že se čím dál víc usmívám. Pak jsem na YouTube připadl na pořad, o kterém se vyprávějí legendy, ale dosud nikdy jsem ho neviděl – slavné Léblovo Studio Kroměříž, kde profesor slavně účinkoval coby léčitel a vynálezce stroje času Mirko Mirko. Obraz toho, kterak se profesor v masce jeskynního muže vrhá na Helenu Vondráčkovou, si odteď už navždycky ztotožním s tou možná nejdůležitější lekcí, kterou nám Jan Císař udělil: že velká spousta vykonané seriózní práce nutně neznamená, že by se člověk měl brát kdovíjak vážně.
Za ni i za všechno ostatní profesorovi s velikou láskou ze srdce děkuju.
