95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

V divadle se dotýkáme naší autentické podstaty

6.8.2024

Rozhovor s performerkou Miřenkou Čechovou.

Performerku Miřenku Čechovou znám bezmála dvacet let, ještě z doby, kdy paralelně studovala dvě školy, Katedru nonverbálního divadla na HAMU a Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. To už bylo po době, kterou strávila na taneční konzervatoři a o které bylo i její představení, jemuž vestoje aplaudovalo festivalové publikum JH. Zajímaly mě její úplné amatérské začátky i to, co dělá s amatéry dnes.

Legendy praví, že ještě než jsi vstoupila na baletní školu, hrála jsi jako dítě v režii Romana Černíka. I když je otázkou, jakou roli, protože se prý vaše vzpomínky různí...
Ano, to mi bylo sedm osm let a Roman dělal v Aši Ze života hmyzu, kde jsme hrála motýla, ale Roman tvrdil, že jepici (a nebo to bylo obráceně?). V každém případě to bylo hrozně příjemné, velká sranda. Měly jsme obrovskou svobodu, jako číšnice jsme obsluhovaly ty velké dospělé brouky a hmyz. Až pak jsem začala chodit do tanečního kroužku, z něhož vedla cesta na konzervatoř.

Přeskočíme tedy dobře zmapovanou dobu baletní (pozn. aut.: povinná četba pro čtenáře je Miřenčina knížka Baletky) a skočíme do doby studií na HAMU, kdy jsem vás vídala v Rubínu v show Mime must go on. Bývalo nás tam tak deset dvacet.
Na začátku tam těch diváků bylo tak pět, když jsme přemluvili barmana a uklízečku… S Radimem, který tehdy dělal produkčního v Rubínu, jsme se rozhodli, že se tzv. vyhrajeme a budeme o prázdninách hrát každý den. Vymysleli jsme si business model, že na nás budou chodit cizinci, každý zaplatí 5 euro a tak si vyděláme na kolej. Ale tohle se samozřejmě nestalo. Nicméně nás to neodradilo – i pro těch pár diváků jsme poctivě odehráli každý večer představení, a pak přes rok už tam občas bylo i těch dvacet diváků. Ale hrozně nás to bavilo, a byla to skvělá škola.

Uplynula léta a ze začátečníků, na které nikdo nechodil, se postupně stali profesionálové, hvězdy, na které se chodí doma i v zahraničí. Počet vašich projektů je úctyhodný. Mě ale zajímá, že ses nedávno v rámci své „laboratoře“ vlastně vrátila k amatérům jako pedagog a režisér. Co to je za projekt?
Je to projekt V těle. Mimo mě na něm pracovali ještě Iva Moberg z NIE, Roman Zotov Mikshin a Jakub König. Každý je zaměřený na něco trochu jiného. Cílem toho projektu bylo přitáhnout mladé lidi k divadlu, potažmo k umění, s tím, že si v bezpečném prostoru a intimním dialogu se mnou mohli vyzkoušet nejrůznější momenty tvorby, ale zároveň i sebenalézání v té tvorbě. Je to otevřené především pro mladé lidi od patnácti do pětadvaceti. A pro mě to bylo strašně cenné, protože se tam objevila celá škála lidí, kteří se věnovali různým druhům umění, ale nedostali se třeba na školu, měli pochybnosti, zda by se zvládli uměním živit, a někdo třeba neměl ani odvahu, aby to zkusil. Myslím, že to byla taková sebeposilující zkušenost pro ty dva běhy, které jsem odučila, protože v divadle nebo umění jde o techniku až druhotně. Tam jde v prvé řadě o rozhodnutí k risku. Jestli se člověk odhodlá to zkusit, překročit se, jít do nějaké vlastní hloubky a nalézat své bolesti a rány. Protože v umění nejde o to být silní. Naopak musíme být schopni obnažovat i ty ochranné vrstvy, kterými se v té společnosti chráníme, v divadle je naopak svlékáme a dotýkáme se nějaké naší autentické podstaty.

Bude mít tehle projekt pokračování?
Uvidíme, jestli na to seženeme finance. Protože jeho součástí byly i rezidence, kdy jsme soustředěně a intenzivně pracovali tři dny v Komařicích ve zkušebně, v lese. Ten projekt byl hodně opečovaný a byla to skvělá zkušenost jak pro mě, tak pro účastníky. 

Ptala se Jana Soprová

Zpět