95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
4.8.2023
Rozhovor se souborem jindřichohradecké ZUŠ.
O inscenaci Bára jsem mluvila s Annou, Katkou, Kateřinou, Bárou, Dorou a Andreou. Soubor v nejbližší době čekají změny ve složení z důvodu různých odchodů na školy, jak už to tak bývá. Z rozhovoru s dámami se však zdálo, že si toho mají stále dost co říct.
Jak a proč jste si vybraly Divou Báru?
Dora: Upřímně, prvně nám ji vybral František (František Oplatek, vedoucí souboru, pozn. red.).
Anna: A pracovaly jsme s tím jako s návrhem, který jsme původně ani neměly převést na jeviště. Ale řekly jsme si, proč to nezkusit. Protože v každý z nás je kus divý Báry, v každý jinak. Řekly jsme si, že to spojíme s touhle dobou a s dobou za Boženy Němcový.
A jak se vám Božena Němcová četla?
Anna: Je to poměrně krátkej text, jenom pár stránek. Takže to šlo, jenom ten jazyk byl chvilkama krkolomnej, hlavně když jsme potom psaly scénář, tak největší problém byl najít si přímou řeč, protože tam téměř žádná není. Tak jsme si ho musely buďto domyslet nebo vybrat části z normálního textu.
Ve vaší inscenaci je dost výrazný ženský kolektiv se všemi jeho klady i zápory. Jak funguje váš ženský kolektiv?
Dora: Vycházíme, občas se nepohodnem.
Bára: Ale není to tak, že bysme se hádaly.
Katka: Mně přijde, že jsme každá jiná, a tak je občas náročný to vybalancovat.
Anna: Ale to, že jsme každá jiná, dělá to divadlo zajímavější.
Andrea: Máme se rády.
Co vás přivedlo k zásadnímu scénografickému prvku – šátkům?
Anna: My jsme se inspirovaly v krojích, chtěly jsme, aby jeden znak měla Bára, jelikož se v ni měníme. Je to taková černá ovce, chtěly jsme, aby byla výraznější. Z toho vznikly šátky, že se dají využít jakkoliv.
Andrea: A chtěly jsme hlavně něco minimalistickýho, ne celej kostým.
A jak to ve vašem příběhu vlastně dopadlo s Elškou?
Anna: No, ona tam na konci pak už není. Nám to nepřišlo důležitý, vrátila se zpátky do vesnice a asi si toho doktora i vzala. Dopadlo to všechno dobře.
Ptala se Kateřina Prášilová