V Krnově „nejsou“ vidět hvězdy

2.8.2026

Studentské divadelní spolčení při pedagogické škole. Cítíte se být více pedagogové, nebo režiséři? A jak se soubor podílí na procesu?

AR: Já se v tomto spolčení cítím spíše jako pedagog, protože je to mé povolání a kolektiv více směřuju a vedu.

PS: Pořád pedagog, ale občas – a to už je taková naše nepsaná domluva – v pondělí odpoledne řeknu: „tak a teď si budu hrát na rejžu“.

AR: Poslední dva tři roky čerpáme z jejich námětů. Dříve to byly vesměs dramatizace, ale teď už jde hlavně o autorské věcičky. 

PS: Ten obsah je tak z 80 % jejich a pak jsme jim dávali možnosti, jak to jako kydat. Potom jsme improvizovali a hráli si. A z toho všeho jsem to sepsala do scénáře.

Věděli jste, že ono „dlouhé povídání“ zůstane u mimindráčků, nebo jste šli i hlouběji?

PS: Na prvních schůzkách se svěřovali, kdo má jaký mindrák. A to slovo „mimindrák“, jako malý mindrák, přinesla jedna z holek, když se začala stydět, že žádný mindrák nemá, že má jenom takový mimindráček. A tak nám ho vylíčila, což se mi zalíbilo: že to nemusí být všechno hrozně vážný a úplně tragický. A pak se to začalo nabalovat. Dala jsem jim za úkol napsat povídku nebo zápis z deníku fiktivní postavy, ve které se něco z toho projeví. A když už máme tyhle postavy, tak vymýšlíme, jak je propojit. A s tím jsi přišel ty. Geniální myšlenka, že to bude na intru.

AR: Třída je prvoplánový klišé, a kdyby jich bylo osm, je to divný. Ale právě ta sociální skupina v domu mládeže nebo na internátu, tak tam to funguje. Já jsem pak lustroval facebookové stránky našeho intru a spousta věcí je naprosto pravdivá a přesná.

PS: Včetně toho nacvičování představení. A taky třeba to, že v Krnově nejsou vidět hvězdy. Ale ony jsou! Akorát holce z Beskyd se zdá, že ne.

AR: Protože jich je míň.

Autobiograficko-fikční povídky a internátní rešerše jste se rozhodli doplnit o texty Hany Doskočilové a Arnolda Lobela. To byl záměr vytvořit k takovému materiálu pomyslný pandán, nebo jste v průběhu zjistili, že si texty potřebujete pomoct?

PS: Já jsem věděla hned od začátku, že chci, aby to směřovalo k něčemu, jako je ta pohádka o moři a louži. V Kvakovi a Žbluňkovi bylo úplně všechno.

AR: Nabídli jsme a soubor přijal. Kdyby to nevzali, tak hledáme možná dál, nebo by to bylo úplně jiné.

Máte pocit, že problémy mladých jsou stále tytéž a mění se kontext, anebo s posunem doby vnímáte i nějakou proměnu?

PS: Já myslím, že ty problémy jsou pořád stejné, ale mění se to, že je dobrý o nich mluvit. Nebo: že se může. Protože mám pocit, kdybychom tyto mimindráčky hráli třeba v osmdesátých letech, tak: „prosím tě, co děláš, to je normální“ a že ti řeknou: „nežer“. A brali by nás za citlivky.

AR: Já to beru tak, že je to jako nějaká trať, nevím, Krnov–Ostrava. A teďka modernizace přináší to, že vlak je lepší, má klimatizaci, ale furt s ním jezdí ti lidi a trať je stejná. Jenom ty okolnosti se mění. V tom vlaku jezdí stejní lidé, ale přistupujou k nim noví a můžou se o tom bavit. A je to zajímavý, jak se vzájemně potkávají. 


autor: Lukáš Křížek / foto: Ivo Mičkal

Červiven, SPgŠ a SZŠ, Krnov

Zpět