V razantní pohybové etudy proměněná Ženitba

8.8.2024

Režisér Štěpán Kňákal z českolipského Divadelního klubu Jirásek avizoval svou zálibu v Gogolovi v rozhovoru otištěném ve Zpravodaji Divadelního Pikniku ve Volyni, odkud byla jeho inscenace Ženitby na Jiráskův Hronov nominována. Pravda, mluví tam především o Hráčích a Revizorovi, zatímco Ženitbu označuje „za kapánek slabší než ty dvě zbylé (hry)“. A odtud odvozuje i své rozhodnutí do textu „razantně sáhnout“.

To sáhnutí se týká už dost zásadního přepisu výborného překladu Leoše Suchařípy, kde většina jeho překladatelských fines vzala za své posunutím do daleko drsnějšího jazyka za pomoci zbytečného množství vulgarit. Postavy spolu mluví ve stylu dnešní generace, což ke škodě věci stírá osobnostní charakteristiku postav do jedné roviny. Ale pro potěchu sečtělejšího publika se tu objevují narážky na řadu postav z jiných ruských klasiků, ať už Čechova, či Tolstého, i další odkazy.

Gogolův text režisér s dramaturgem Lukášem Křížkem razantně seškrtali a některé postavy přejmenovali – nejpatrnější je to u Onučkina, z něhož je tu Starikov, snad v narážce na věkový posun postavy podpořený připsaným motivem dvoření se tetě Agáty (zde Agafii) Ariny. Zkrácení ale výrazně zamlžilo motivace jednání stěžejních postav, především Podkolesina, který je tu (ve srovnání s ostatními ženichy) málem okrajovou figurou a u něhož není moc jasné, proč se tento zakřiknutý čtenář vůbec nechá do ženitby dotlačit a proč se trpně podvoluje Kočkarevově masivní manipulaci. Ještě větší problém cítím v případě Kočkareva. Každá inscenace Ženitby řeší důvod, proč Kočkarev svého kamaráda Podkolesina do svatby žene. Tady je hned v úvodu (kde jsou repliky Kočkareva sloučeny se škrtnutým sluhou Štěpánem) dost jasně řečeno, že jde o pomstu za to, že se sám nechal Teklou vmanipulovat do pochybného manželství. Proč se ovšem Kočkarev mstí Podkolesinovi a ne Tekle a zejména, proč se v závěru prohlásí za svobodného a bere si Agafiu za ženu, to už mi hlava nebere, respektive mi dramaturgické směřování a motivace postavy unikají.

Ale ono tu vlastně o text a jeho logiku zas až tak nejde. Inscenace je postavena především na groteskních (a co do provedení obdivuhodných!) pohybově-hereckých kreacích, počínaje Agafiiným vstupním tanečkem a pokračuje bizarními pohybovými etudami Nenažraného a Žvanikina. Jsou tak výrazné, že působí jako precizně vystřihnuté sólové výstupy, které se ovšem nepropojí do souvislého a logicky postupujícího děje.

Toho vlání po scéně a mlácení se o podlahu je tu tolik, že když se z toho všeho vyloupne tichá scéna promlčeného rozhovoru Podkolesina a Agafii rozpačitě civících do publika, je to nesmírně krásná a působivá scéna, pro mě jeden z vrcholů inscenace. Tím druhým je masivní zapojení současných ruských punkových a hip-hopových kapel, jejichž hudba tvoří významový kontrapunkt ke groteskně rozehrávaným scénám. Škoda, že si diváci nestačí vychutnat texty písní a ani z programu se o původu hudby, natož o jejích autorech, nic moc nedozvědí. 

DK Jirásek Česká Lípa

DK Jirásek Česká Lípa

DK Jirásek Česká Lípa

Zpět