V rytmu meditace

1.8.2023

Inscenace Zdrhnout z Indie, kterou jsme dnes viděli ve velkém sále Jiráskova divadla, postoupila na JH kromě Volyně i z Wolkrova Prostějova v kategorii divadlo poezie. Sice nevím, jestli jsem byla připravena na divadlo poezie v kukátkovém sále o kapacitě 410 lidí, ale rozhodně se můj zážitek od dosavadních lišil výrazně.

Intenzita tvaru, prolínajícího jednolitou deklamaci s interpretačně otevřeným obrazivým kombinováním několika prvků jednoduché scénografie, se prvních patnáct minut zhutňuje a zhutňuje, až se přelije z jeviště směrem do publika, kde se pomalu vlastní vahou rozlije a zůstane ležet všude v hledišti. Celý sál zůstává zavalen od začátku do konce v jediném pevně určeném rytmu, jedné hlasové rovině meditativní monotónnosti, která na sebe vrství obrazy jednoho příběhu prolínajícího se ve dvou časových rovinách. Herečka a herec (Anna Stenzlová a Filip Janouch) rozehrávají svůj vztah v něžně prováděných pohybových kompozicích, zatímco hravě utvářejí obrazy pomocí svých těl, jednoho stolu a obrovské tmavě zelené plachtoviny. Společně vyprávějí publiku příběh, do nějž místy vstupují a některé situace přímo přehrávají.

Hlavní mluvčí (Filip Janouch) směřuje vyprávění zřetelně k publiku. Mladý muž odjel po rozvodu procestovat svět. V Indii poznává cizinu (i sebe sama) prostřednictvím kontaktu s cizí kulturou; dalece překračuje meze toho, co mu jacísi všeobecní „oni“ před odjezdem doporučili a prožívá romantické zalíbení s dívkou indického původu. Přemýšlí o projevech rasismu v rodné zemi a dopadech klimatické krize a vlastní předsudky konfrontuje s okolní realitou.

Gramatické okénko: Pokud muž nepromlouvá přímo k publiku („Stojíte uprostřed slumu a je přesně půlnoc“), tak si vyprávění mladík a dívka předávají a ve třetí osobě popisují, co dělá ten druhý. Při pozornějším poslechu ale identifikuji v oslovování publika singulár. Nehovoří-li k diváctvu, ke komu tedy? „Magore.“ Po setkání s muži, kteří si jezdí do Indie kupovat třináctileté dívky, říká „A co když jste jako oni?“ Obžaloba dopadá neznámo kam.

Po prvních čtrnácti minutách mě zalije těstovitá hmota tempa recitace a čím déle drží, tím mohutněji ji zažívám. Od začátku do konce stejný, jednolitý, monotónní, hutný, těžký rytmus cestopisu o lásce postupně zintenzivňuje, až přechází v naléhavé repetitivnosti v jakousi meditaci. Snad ten, komu patřil příběh o lásce, klimatické krizi a rozdílných kulturách, bude vědět, co si s ním počít.

Zdrhnout z Indie

Zpět