94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Václav Havel, l.p. 2022
4.8.2022
Hra Vernisáž od Václava Havla
Hra Vernisáž od Václava Havla pochází z roku 1975 a autor do ní vtiskává své stylizované alter ego skrze postavu spisovatele a disidenta Bedřicha. Ten je zaměstnán v pivovaru, už moc nepíše a spíše mlčí. Přátelé Michal a Věra si jej pozvou na návštěvu, kde se mu chlubí svým majetkem. Své životy upnuli na marnotratné až zbytečné vymoženosti a artefakty, které zdobí jejich byt. Jejich snahou je vytvořit pozitivní veřejný obraz vlastního života i vztahu. Postupně však odkrývají jeho prázdnotu, proto si projektují své neštěstí do Bedřicha. Ten se pak stává terčem nátlaku, aby kopíroval jejich způsob života a dosáhl tak stejného „štěstí“. Návštěva se tak proměňuje ve střet hodnot a priorit. Bedřich se na konci rozhodne odejít, na což manželé reagují hysterickou scénou. I když Bedřich zaujímá jiný postoj, tolerantně se vrací a poslouchá dál přednášku o harmonickém životě.
Havlova aktovka je silně svázána s kontextem normalizačního období, v němž vznikla. Získaný přepych a komfort (ve hře navíc povětšinou ze „Švajcu“) byl vykoupen konformností směrem k režimu a tím pádem pokřivením morálních hodnot i vlastního svědomí. Materiálno tak potlačuje ducha, resp. se s ním dostává do konfliktu.
Inscenace Divadelního spolku VOJAN Libice nad Cidlinou posouvá děj z dob minulých do současnosti. Přizpůsobuje tomu výtvarné řešení i manželským párem nakoupené malichernosti. Na stěně vidíme prezidentský portrét Miloše Zemana upravený ve stylu obrazů Andyho Warhola, také africké sošky a bubínky, postava Michala nosí celou dobu kojence uvázaného v šátku a Věra, která na začátku inscenace medituje, je vybavena vonnými svíčkami či indickou soškou. Inscenace tak akcentuje českou malost (maloměšťáctví), „zaprděnost“ a touhu být světoví. Manželský pár se obklopuje různými vlivy a elementy, které zastupují rozličné kultury a zdánlivě naplňují jejich domov duchovnem. Z jejich chování však vyčteme, že jsou zcela prázdné. Vonná svíčka je brzy přebita dýmem z cigarety, z afrického bůžka se stane stolička a stále přítomné adorované dítě téměř vůbec nevnímají, takže musí vydržet všechen dým, rozmluvy i taneční kreace. Duchovní prázdnotu přináší i hudební linka, kterou tvoří německé verze songů Karla Gotta či mnichovské skupiny Dschinghis Khan. Zoufalý obraz zoufalé společnosti.
Kvůli tomuto posunu se však oslabuje ze začátku zmíněná situace, která je postavena na střetu dvou hodnotových světů, a v níž je postava Bedřicha nucena čelit nátlaku a pokoušení „ďábla“. Více se nám dostává onoho obrazu dnešního češství a méně dramatu. Po celý čas sledujeme dvě nesourodé entity (manželé x Bedřich), které spolu nedokáží komunikovat ani koexistovat. Chybí jim kontakt. Lidský i jevištně dramatický. Proto nevyzní ani Bedřichův návrat, jenž by měl být smířením a návodem k vzájemné toleranci a respektu.
Honza Holec
