Ve světě sněhu a magorů

1.8.2023

Absolventi ZUŠ Veselí nad Moravou se nedávno osamostatnili do (dle jejich motta žertuznalého) souboru Úplněnahé divadlo a skrze přehlídkové síto propadli do Hronova s loutkovou inscenací pro dětské diváky od 6 let Jako by se nechumelilo. Je to mimochodem jedna ze tří inscenací na letošním JH, která vznikla na základě tématu „Sever“ pro loňské POdzimní SEtkání Divadelníků (POSED) ve Svitavách. S těmi dalšími dvěma svázanými stejným zadáním se setkáme ještě ve středu a ve čtvrtek. 

Mohlo by se zpočátku zdát, že to bude příjemně strávená půlhodina, zhlédnout v teplém posledním červencovém dni pohádku odehrávající se ve sněhových závějích kdesi na dalekém severu. Jenže místo toho, aby se mi mozek zchladil příběhem o obrácení (?) zlého dědka Homolky-Tobolky, začal se mi už po několika minutách žhavit doběla.

Inscenace v rámci své výtvarně-režijní koncepce využívá zčásti maňásky a z větší části muppety. Rád bych podotknul, že Úplněnazí jsou v jejich vedení vcelku přesní a různé loutkářské tríčky a fígle a kouzla mě vyloženě potěšily. Loutky představují postavy z pohádkového světa, ve kterém nutnou podmínku magických bytostí naplňuje tučňačka, která umí číst a psát, mluvící medvědice zpívající tenorem, mocná věštkyně, a konečně Sněhuzlák, o kterém je dosti složité z hlediska magických schopností i prostých psychologických motivací napsat nějaký přívlastek. Nejpravděpodobněji je to stejně jako Tobolka-Homolka bytost, která prostě nesnáší sníh. O to pikantněji pak vyznívá, že jsou to právě tyto dvě bytosti, které se musí bít ve finálovém klání o to, zda sníh rovná se smích. 

Nerad bych, aby níže zmíněné vyznělo jako odsudek experimentální a svobodné autorské tvorby, do které rozhodně Jako by se nechumelilo spadá. Jenže pohádka je to nadmíru nelogická. Sluší se na tomto místě také podotknout, že jsem duší formalista, a tak mi Proppova pohádková morfologie přirostla k duši. Jistě, je to text starý téměř sto let a můžeme jeho výstupy považovat za zastaralé, ale přeci jen obsahuje přesné analytické postřehy, kterými bych se jistě – kdybych se rozhodl někdy nějakou pohádku napsat – nechal minimálně inspirovat. To nejpodstatnější, co Vladimir Jakovlevič Propp zjistil, je fakt, že jednotlivé situace (jím vybraného vzorku magických pohádek) jsou v příběhu vzájemně podmíněné, každá akce jednající osoby je podmínkou něčeho, co bude v příběhu zákonitě následovat. Jistě, dále praví Propp, některé akce pohádkových hrdinů toto v jednotlivých případech nemusí splňovat, ale většinou to tak prostě funguje a především je to pro autora a toho, kdo jeho pohádkový příběh vnímá, jednodušší a zákonitější. Neboť se nám z příběhu pak snáze vyjeví to, co chce vlastně říct.

Mozek rožhavený doběla se tak pídí po kauzalitě a odpovědích: proč a kdo vlastně Homolkovi-Tobolkovi dům odnesl? Proč nemá rád sníh a co ho nakonec přesvědčí, že se má bít za svobodu dětské hry s ním? Mají tučnačka, čarodějnice a medvědice v příběhu i jiný úkol než turistické značení, tedy než nasměrovat toho protivného dědka ke Sněhuzlákovi? A proč je Tobolka-Homolka vlastně tak zlý a používá násilí k vyřešení svého problému (kterým je dostat se sobecky zpátky ke svému domu, na který platí hypotéku)? A kdo je vlastně ten strašlivý Sněhuzlák, kromě toho, že je to velmi zajímavé portmanteau? A proč se příběh zčásti odehrává v Rusku?

Inu, tak to na světě chodí: přispět do pohádkového kánonu by chtěl kdekdo, ale povede se to jen někomu. Ještě že je tu zlý Krakonoš Vladimir Jakovlevič, který všechny tyhle nekalé pokusy ohlídá a vytrestá.

Jako by se nechumelilo

Zpět