Vektor prohlubování se

31.7.2023

Tento veskrze přátelský rozhovor probíhal v atmosféře cinkání příborů, rachotění spotřebičů, nijak odvážného míchání milkshaků a hlasitého mlaskání s hovorováním někdejšího osazenstva jedné ze stále ještě otevřených bašt – Fifties. 

S Pavlem a Honzou se známe léta, dokonce jsem jejich první ročník semináře PRO (PROces a PROdukt) absolvoval. Tuším, že nám tehdy dávali i něco jako vysvědčení. V životopise to ale (zatím) nemám. Není proto divu, že již krátce po začátku našeho rozjímání v cholesterolové atmosféře se konverzace stočila někam úplně jinam. Jedna z mých náročně obecných otázek totiž zapříčinila únik do mnohovesmíru divadelní filozofie, v níž jsme stihli probrat například: pervitin (divadelní metafora samozřejmě!), vnitřního kritika, hodnocení divadla a fenomén přehlídek, přístupy ke kritikám – a nakonec i to, že k semináři existoval textový dokument s přípravami.

A z těchto šuplíčků, které završuje všeobjímající dramaticko-teatrologické termitiště, se pokusím vybrat skromný digest. Samozřejmě se zachováním myslitelského oparu, o jehož většinu jste bohužel či bohudík (nevhodné škrtněte) ochuzeni. Myslím, že lepší rozhovor si kluci k pátému výročí snad ani nemohli přát. Vážně, ale s humorem!

Pojďme zlehka. Pokolikáté Hronov a v jakých rolích jste se tu už ocitli?

JM: Nějak mi padlo do hlavy číslo patnáct. Nevím, jestli je to možný. Seminarista, herec, redaktor, lektor a pouliční muzikant.

PS: Po dvacátý. Za sebou! Učitel, režisér, lektor, herec, seminarista, partner a manžel, kamarád i nepřítel. A nově také invalida.

Blíží se vám finále tříletého kurzu. Ten se ale koná vlastně už popáté. Jaká byla původní geneze?

PS: Zavolal mi Honza Julínek, jestli bych nechtěl vést seminář. A já jsem zavolal zase Honzovi Mrázkovi, že bych do toho šel, ale že to nechci dělat sám. A tak jsme se začali bavit o tom, že bychom to koncipovali jako povídání (si) o procesu a produktu. A pak přišel znova Honza Julínek, že by to upgradoval na víceletý kurz.

Tušili jste, že by povídání mohlo vydat na tříletý proces, z nějž vzejde produkt?

JM: To mě nenapadlo, ačkoliv první dva semináře k tomu vybízely. Byly velmi vydařený a vytvořily hezkou komunitu. Ale z návrhu na tříletý seminář jsem byl překvapenej.

PS: Já si myslím, že je to prostě zajímavý, no.

Dobře, tak jinak. Vsadili jste mj. na oblibu předchozích ročníků?

PS: Já nevím, jestli to bylo oblíbený. Já si myslím, že jsme na tom semináři strávili celej Hronov – odpoledne, dopoledne i rána – a pořád se bavili o tom, co jako budeme dělat. A ten tříletej byl, alespoň pro mě, nějaký posunutí zase dál. Byla to výzva, měli jsme jako lektoři co ohledávat.

JM: To, co to navíc posouvá dál, jsou hlavně další lektoři, co s náma v těch třech letech byli – Anna Hrnečková, Filip Karda a Pavel Zajíček. Já to vnímám tak, že jdeme pořád do hloubky. Ty první běhy mi ohraničují téma, který řešíme, a tady jdeme akorát hloubějc a hloubějc – a vždycky se dá jít hloubějc a hloubějc. A k té hloubce dopomáhají i další lidi, kteří doplňují naše pohledy na věc.

Změnil se za ta léta váš přístup k problematice procesu a produktu?

PS: Pro mě divadlo rozhodně získalo jinou hodnotu a čím dál víc je o procesu a hledání. O bytí a hledání pravdy na jevišti i mimo něj. Změnilo se to tak, že řemeslo je sice fajn, ale zároveň tu musí být i vnitřní radost. Chci mít radost z té přítomnosti a hlavně autentičnosti. Je to kouzlo setkání: já s hercem, postava s postavou a postava s divákem. A to je pro mě svátek – jak by řekla paní Pilátová.

JM: To napsal Grotowski.

PS: Ano, New Jersey Grotowski.

JM: No, u mě to má takovej vektor prohlubování se. Takže i když nejdu ke konkrétní divadelní podobě, tak i tehdy může být přítomný myšlení, který nesměřuje k produktu jako k tvaru, ale k vytvoření atmosféry, dovednosti. Když jsme začínali, tak jsem věřil, že metodická příprava je nezbytná, aby proces dobře probíhal. Postupně jsem zjistil, že důležitější je být přítomnej jako pozorovatel, kterej vnímá a připravuje prostředí, aby se něco mohlo dít.

PS: Pořád je to divadlo. Ten produkt je vždycky přítomnej. 

JM: Mně se líbí to slovo setkání. Jde o určitý komponenty v jednom prostoru a jednom čase a něco se tam odehrává a mě baví pečovat o to, aby to bylo průchozí.

Takže je to – laicky řečeno – proces, který se v určité konstelaci a za určitých podmínek může stávat produktem?

PS: No, je to jakoby zážitek. 

JM: A jako produkt to můžeš pojmenovat až zpětně. Divadlo se mění stejně jako svět. A svět se mění k tomu, že daleko víc prostoru dáváme našim potřebám. Tomu, že máme potřeby odlišný než nakazujou určitá kritéria. Můžeme si dovolit mluvit o tom, že náš vnitřní svět nějak reaguje a můžeme si dokonce dovolit požádat o prostor, aby tenhle svět byl a mohl být projevenej. A tenhle prostor, jako třeba prostor festivalu nebo klidně celý amatérský divadlo, pomáhá redefinovat ten starej způsob myšlení: dobře nebo špatně. Mlč nebo to překousni. Tady se vlastně trochu demýtizuje a reaktualizuje celospolečenská debata a divadlo je její součástí.

Uff, oukej. Tak jo. Jaké byste řekli, že jsou pro a proti víceletých kurzů?

JM: Výhodou je, že můžeš jít do hloubky. Nevýhodou je, že si to musíš připravit.

PS: Je to závazek, což je výhoda v nevýhodě. Ale to, co říkal Honza je taky pravda.

Co byste si přáli, aby to dalo seminaristům?

JM: Chtěl bych, aby měli radost z tvůrčí práce.

PS: Přítomnost a hledání autentičnosti. Nestydět se za to, že jseš takovej, jakej jseš, a že to dáváš najevo. A jseš díky tomu zranitelnej jako štěňátko.

A co to dalo vám?

JM: Na začátku jsem se možná ještě snažil ten proces nějak korigovat, teďka už se nechávám korigovat tím procesem.

PS: Pro mě bylo třeba zajímavý pracovat s Honzou, protože jsme v některých věcech dost v protipólu a je zábavný nacházet řešení. A samozřejmě spoustu zajímavejch záležitostí od spoustu zajímavejch lidí.

Otázka na závěr: pořád se máte rádi a souhlasíte spolu?

JM: Už zase jo. (smích)

PS: Jak zase? Já mám Honzu rád pořád. Byly slabší i silnější chvilky, ale nikdy jsem ho nepřestal mít rád.

Ptal se Lukáš Křížek

Seminář PRO

Zpět