Velké a malé dějiny v jednom propletenci

1.8.2023

Historické hříčky Oldřicha Daňka ve své době patřily k tomu, co dnes nazýváme inteligentním bulvárem. Propojovaly vtipnou formou dějinné události a historky ze soukromí slavných s případným mravním apelem, byly psány pěknou češtinou a nabízely zajímavé herecké příležitosti. I když hra Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta nepatřila k vrcholným dramatikovým opusům,  když se to spojilo s chytlavou hudbou J. F. Fischera a přítomností populárních herců v čele s Hanou Maciuchovou a Viktorem Preissem, byl na světě hit, na který se chodilo. To bylo ovšem v osmdesátých letech minulého století. Od té doby si na tento „muzikál pro činoherce“ vzpomnělo jen pár studentských divadel. Divadlo Stodola v režii Jana Říhy si ho znovuobjevilo, a nasadilo dokonce dvojí obsazení. A jak se podle slov režiséra zdá, mají hit, na který se chodí a jezdí, přinejmenším v Jihomoravském kraji.

Jak působilo na jevišti Sálu Josefa Čapka? Na počátku divácky vstřícný a oblíbený princip divadla na divadle směřovalpouze k onomu zábavně lehkonohému bulváru, s půvabnými rekvizitami a kostýmy se starodávnou vůní babiččiny skříně, které doplnilo solidní činoherní zpívání na half-playback a skupinové choreografie lehce loutkových pohybů. Celá první půle představení tak přinesla pocit, že Daňkova hra už má přece jen své roky, a že na scéně chvílemi působí možná až příliš zastarale.

Po přestávce – alespoň z mého pohledu – se situace výrazně proměnila. Jako by soubor přišel pozdravit sám Bertolt Brecht: najednou začal výrazně fungovat princip epického divadla, díky němuž nabývalo představení až překvapivě aktuálních akcentů. A divák buď mohl obdivovat autorovu jasnozřivost, nebo konstatovat, jak se ty absurdity dějin stále opakují… V době vzniku hry, v době tvrdé totality, kdy veškerý tisk podléhal přísnému dozoru ideových orgánů, mohlo například téma podezřelého financování bulvárního tisku a senzačních historek diskreditujících nepohodlné osoby stěží rezonovat tak, jako dnes.

Stejně tak prolnutí velkých a malých dějin v absurdním společensko-politickém propletenci, kdy realita mílovými kroky předstihla jakoukoli divadelní nadsázku, funguje dnes mnohem zřetelněji než v době vzniku hry. Propojení témat, která jsou dnes znova aktuální, a lehké muzikálové nadsázky, včetně nejrůznějších vizuálních fórků, jsou devizy, kterými získává inscenace divácké body. I když na přehlídce, která touží spíše po experimentálnějšímu typu zpracování, nebude patrně patřit k titulům nezapomenutelným, je bezpochyby inscenací, kterou může soubor hrát, dokud síly budou stačit. 

Jedno jaro v Paříži

Zpět