Inscenace inspirovaná příběhem Viktorky z Babičky a korespondencí Boženy Němcové původně vznikla ke kulatému spisovatelčinu výročí a řekl bych, že soubor Convivum ze ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře tím nadělil naší paní Boženě moc pěkný dárek k narozeninám.
Hned při vstupu do sálu dostává divák jasný signál, o čem a jak se bude hrát. Sedí se kolem kruhu, jenž je vyznačen trnovým proutím a působí jako ostnatý drát, za který není dovoleno vstoupit a ze kterého se nesmí ani ven. Středobodem kruhu (a to doslova) je dívka, která se obléká do parádního kroje, mašlí se a krášlí, občas si ještě vytáhne nějakou tu tretku z centrálního scénografického prvku – malované truhly. Pozvolna pak inscenátoři pouštějí diváka do příběhu skrze silnou atmosféru snad až jakéhosi rituálu, kdy si Viktorka vybírá svého nápadníka, zve k tanci mnoho mladých mužů z publika, avšak nikdy není spokojena. Až to konečně vypadá, že je s výběrem smířena, zjevuje se démon v podobě černého vojáka, který Viktorku pomalu přivádí k šílenství. Tedy fyzicky se voják neukáže. Je kdesi za obzorem, jeho temný stín vnímáme pouze díky vyděšenému pohledu hlavní hrdinky. Záhy se ale na scéně objevují další členové souboru, doposud umě skryti v první řadě mezi diváky. Fungují buď jako další postavy z Viktorčina příběhu, ale především jako chór, veřejné mínění, které umí manipulovat, zle pomluvit, dráždit, kárat… Mohl by to ovšem být také vnitřní hlas Viktorčina svědomí, který ji časem dožene k tragickému konci. Velmi svěžím inscenačním řešením je také nevtíravé vtahování publika do děje, například když potměšilý chór nabádá diváky, aby se Viktorky zeptal na jednoho z nápadníků, nebo později, když diváky učí zpívat hanlivou píseň na slavnou spisovatelku. Viktorce se podaří opustit kruh až v okamžiku, kdy je jejímu trápení konec a herečka se zpět do arény vrací po chvíli jako Božena Němcová a vyprávění pokračuje (velmi plynule a nenápadně) příběhem velké Češky z pětisetkorunové bankovky.
I když se zdánlivě hraje najednou o někom úplně jiném, jako by se nová postava probudila z nějakého snu nebo halucinace, podobnost hrdinek je naprosto zřejmá. Jistě ne náhodou někteří literární vědci upozorňují na paralely mezi postavou Viktorky a její autorkou. A nejsou to jen dvě tváře jedné a tytéž ženy, jen v jiných stádiích vyspělosti? Zatímco Viktorka je mladá marnivá dívka, kterou z její jinakosti osvobodí milosrdné pomatení mysli a následný únik ze života, Božena je zralá žena, sužovaná, ale plná života, avšak v jejím odhodlaném rebelství je znát velký kus mladistvosti. Další rozdíl je také v tom, že Viktorku osvobodí její únik, zatímco Božena dál setrvává v boji. Ale k mé velké radosti inscenace nekončí smutným a drásavým skonem spisovatelky, jak jej známe z dějin literatury, ale mocným obrazem jejího životního postoje. Na piedestalu se vztyčeným prostředníčkem směrem ke všem konvencím a společnosti, která by ji (a nejen ji) nejraději nechala jen vařit, prát, podržet, rodit děti a držet hubu.
Velký dík patří celému souboru, který živým a bezprostředním způsobem rozehrává brilantní divadelní komunikaci na všechny strany, především pak představitelce Viktorky/Boženy Karolíně Novotné za obdivuhodné nasazení a absolutní koncentraci na svůj úkol a v neposlední řadě režisérce Jarce Holasové za její další neotřelý a svěží pohled na svět.