Všechny řitě světa i ta jeho

10.8.2024

Přemýšlím, proč jsem s takovým potěšením četla v devadesátkách Charlese Bukowského. Bylo to proto, že psal o tom, čeho jsem se bála, kdykoliv jsem se setkala s někým z undergroundu, ať to byl Ivan Magor Jirous, Milan Kozelka, nebo Vráťa Brabenec? Obdivovala jsem jejich literární dílo, ale nesnášela jejich alkoholismus a promiskuitu a měla hrůzu z pobytu s nimi v jednom prostředí, protože skoro vždycky skončily sprostým nadáváním, hulvátstvím, urážkami a obnažováním pohlavního údu? Ne, to ne, protože Bukowski přece nikdy nepíše o tom, jak se cítí ženy, a nikdy se na svět nedívá jejich očima. Takovýma očima, které by mohly být i moje. 

Tak snad jsem Bukowského četla ráda proto, že byl ochoten na sebe v knížkách říct to nejhorší, co o sobě člověk vůbec říct může. Že jeho líčení sexu je všechno, jen ne erotické, že jeho líčení chlastu je zprávou o permanentní nevolnosti, že vlastně veškerá sebevýpověď je obrazem ubohosti. Ale to by nestačilo, to, v čem spočíval pro nás v devadesátkách ten velký objev Bukowského, bylo zjištění, že přes všechny otřesné reálie jeho životního stylu prosvítá ohromný talent, že je to napsáno i se všemi vulgaritami jazykem výsostně vytříbeným, že číst ho je jako být uváleným, poblitým a pomačkaným návštěvníkem koncertu v nejslavnějším koncertním sále, který ale mezi pohoršujícími se snoby zná sakra dobře partituru. Ty záblesky krásy v nejsmradlavější bídě a úpadku, to byl důvod, proč jsme byli Bukowským tak uchváceni. 

Nikdy jsem jeho povídky nečetla jako historky pro pobavení, byť k pobavení bezesporu jsou. Vždycky jsem je měla za existenciální výpověď. 

Bohužel, Jaroslav Střelka ve všech svých čtyřech funkcích, jako dramaturg, režisér, scénograf i herec, intepretuje Bukowského texty především jako historky. Řetěz milenek ne jako řetězec selhání, ale jako příběhy děvkaře a fetišisty. Jeho vyprávění o skandálních vystoupeních ne jako vyznání závislosti na autorském čtení, přilnavší k osobě spisovatele stejně jako jeho závislost na chlastu, ale jako málem bohatýrské historky. 

Chinaski je na scéně sám a jeho samotu jen podtrhuje skutečnost, že společnost mu nedělá živá partnerka, třeba i v multiplikované roli všech žen, o nichž je řeč, ale gumová nafukovací panna. Ta rekvizita je odpudivá, ale v inscenaci svou roli zastane. A Jaroslav Střelka je suverénní herec, hodinu na jevišti ovládne suverénně, dokonce se mu směrem ke konci daří téma samoty a znechucení sebou samým postupně posilovat. 

Přesto však hraje – podle mého dojmu – něco jiného, než co je Bukowski. Jaroslav Střelka hraje něco česky –⁠ nebo, abychom nebyli šovinisté –⁠ středoevropsky hospodského, zatímco v Bukowského textech se samota a exkrementy života vypravěče odehrávají na pozadí nepředstavitelně velkých měst, vzdáleností, které je nutné překonávat letadlem, a silné tradice psaní o životě, který se odehrává „na cestě“ (a nemyslím jen na Kerouaca). Paradox, že život, v němž je základním pocitem člověka nutkání zvracet, je současně zdrojem úspěchu uměleckého i finančního, svižný chlapík s knírkem přesvědčivě nesděluje. Ale v tom, jak to hraje, se očividně publikum poznává do takové míry, že to úspěchu inscenace nebrání.

Mimochodem, z Bukowského povídek mám nejraději tu, která není ani o čtení, ani o sexu – a o chlastu je jenom v pozadí děje. Píše se v ní o jedné hrozné zdravotní komplikaci, která znemožňuje člověku sedět, ale i o tom, jak se vypravěč nemůže ani usadit: v bytě, ve vztahu, ve společnosti. Jmenuje se Všechny řitě světa i ta má. 

Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice

Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice

Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice

Zpět