Všichni chceme jenom žít

3.8.2023

Inscenace Hany Voříškové Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů je jednou z těch, jejíž vznik motivovalo svitavské POdzimní SEtkání Divadel na téma „Sever“. Z tohoto minifestivalu již na letošním JH byl k vidění loutkový příběh Jako by se nechumelilo a dnes bude uvedena ještě inscenace Svět je v rozpacích. Hana Voříšková v rámci zadání zvolila coby předlohu inuitskou poezii v přebásnění Ladislava Nováka, texty z knihy indiánských mýtu v překladu Jáchyma Topola texty Oleho Jorgensena, z nichž vybrala jednu tematickou linii – život vymezený nutností přežít, mít co jíst a nezmrznout.

Jak o sobě Hana uvádí ve festivalové brožuře, prochází její jevištní existence vývojem od výtvarných instalací či obsluhování papírových mašinek k vlastní přítomnosti před diváky. A její performerství je skutečně sugestivní, díky expresivní mimice se stává inuitskou vědmou, která diváky přitahuje ke svému rituálu. Pro Hanu typická čistota v prostředcích je tentokrát přímo zhmotněna také čistotou bílého ubrusu, mikiny i performerčiných vlasů. Objekty, jež Hana v inscenaci využívá, vytvářejí napětí už jen postaveny vedle sebe – nože a škrabky reprezentující ostré severské lovce jsou v jasném vztahu k mroži – červené řepě. Ta navíc vzbuzuje zneklidňující očekávání, že sněhový ubrus bude potřísněn, a skončí podobný záběrům z nehumánních lovů tuleňů, jejichž krvavé stopy kontrastují s polární krajinou. Řepa se navíc jakémusi severskému ploutvonožci podobá. A nese ještě jeden význam – je to skromná potravina, jejíž pěstování v našich podnebných podmínkách představuje minimální zátěž pro životní prostředí, a jako taková působí vzhledem ke stále přítomnému masakrování tuleňů kruté pnutí. Volba kuchyňských potřeb je vzhledem k tématu lovu a hladu adekvátní, jejich jednotu doplňují smaltované mísy coby iglú, rušivý je snad jedině IKEA džbán. Mnohost významových vrstev, které volba objektů poskytuje, je přesto obdivuhodná.

Když si performerka nožem a škrabkou pročeše vlasy, sevřou se útroby pocitem blízkosti nebezpečí a bolesti. Jejich dlouhodobá přítomnost je, jak se čím dál více ukazuje, pro nás, žijící ve společnosti přivyklé komfortu a donedávna také bezpečí, nepřijatelná. Inuitskou odevzdanost extrémním životním podmínkám nedovedeme pochopit. Tón sdělení, který je věcný, bez patosu (a to navzdory šamanským provoláním) a bez mravokárně zdviženého prstu, považuju za zásadní hodnotu inscenace. K závěru inscenace zkrátka stojíme před tím, že i nám, kteří bereme dostatek jako samozřejmost, jednoho dne mohou dojít tuleni, losi a dost možná i čistá voda v našich IKEA džbánech.

Hana Voříšková

Zpět