95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
„Všichni jsou nervózní a tolik lásky je kolem“
5.8.2022
Čechovův Racek, jak ho zahrál soubor Hrobeso divadla Radar, je tradiční interpretační činohra v nejlepším smyslu slova.
Čechovův Racek, jak ho zahrál soubor Hrobeso divadla Radar, je tradiční interpretační činohra v nejlepším smyslu slova. Nesnaží se o radikální či za každou cenu originální výklad, ani neotřelá scénická řešení. Zcela vychází z intencí textu, který se snaží co nejpoctivěji a nejmnohovrstevnatěji přečíst, vybrat si z něj témata, která budou co nejpřiléhavěji pasovat povaze a potřebám souboru a zároveň vypovídat o světě, ve kterém inscenátoři žijí, a ta potom sdělně a s emoční naléhavostí vyslovit zejména skrze hereckou akci. Vše zásadní se pak na jevišti odehrává v dialogu a ve vtazích mezi postavami (proto se dokážu i poměrně snadno odprostit od na můj vkus příliš „osmdesátkové“ scénografie se záclonami a ve vzduchu levitujícími ruskými břízkami.)
Zdá se, že režiséra Luďka Horkého a dramaturgyni Janu Sloukovou oslovilo nejvíce téma vnitřní osamělosti postav a bezmoci z nešťastné lásky. Rozhodli se ho demonstrovat – jak lze poznat už z toho, komu připsali sebedefinující songy – především na milostném trojúhelníku Treplev-Nina-Trigorin. Hrobeso patří v českém amatérském divadle dlouhodobě k souborům, kde je věnována velká pozornost herecké práci a koncentruje se v něm řada silných hereckých osobností. Jejich poctivý přístup k uchopení jednotlivých rolí pak způsobil, že hrobesácký Racek je pro mě ve výsledku inscenací bez hlavní postavy, postavený na kolektivní souhře, kde každá z postav má v příběhu své podstatné místo a podíl na rozvíjení hlavního tématu – Pavlínina nenaplněná láska k doktoru Dornovi tak není o nic méně podstatná než ta Treplevova k Nině. Z nešťastného milostného trojúhelníku se tak stává mnohoúhelník. A z venkovského útočiště soudního rady Sorina bezútěšné místo plné nešťastných lidí, kteří „ať chtějí, nebo nechtějí, musí tady žít.“ Jejich osamělost v kruhu rodiny a přátel je téměř hmatatelná. Herecká práce, která je bezesporu do značné míry výsledkem důkladné dramaturgické analýzy a pečlivého režijního vedení, je pak na inscenaci nejzásadnější a hercům se daří budovat přesvědčivé psychologicky propracované a gradované charaktery s řadou jemných interpretačních nuancí, které pro mnohé notoricky známou hru ozvlášťňují. Oceňuju například výklad Arkadinové, která v podání Markéty Šedivé není teatrální heroinou, které by bylo všude plno a neustále na sebe poutala pozornost (i když mizanscéna z prvního dějství, kdy si na Kosťově představení není schopná sednout s ostatními do hlediště, ale vystaví se přede všemi na forbíně, je víc než výmluvná), ale to, že je herečka, se projevuje především v absolutním zaměření na sebe a tudíž bezohlednosti k citům ostatních. „Jsi můj! Jsi můj!“ Téměř křičí na Trigorina, když chce zarazit jeho počínající románek s Ninou.
Snahou aspoň chvíli aktivně bojovat za své štěstí naivně nepromyšleným, a tím pádem marným pokusem udusit v sobě milostný cit sňatkem s jiným upoutá taky Máša Kateřiny Tvrdíkové, v tvůrčí a lidské krizi se potácející slabošský Trigorin Radka Šedivého a zejména Sorin Ondřeje Pečeného. Ten se stává jakýmsi zosobněním pozitivního étosu hry. Na sklonku života si uvědomuje jeho cenu, lituje, že ho promarnil, a jako jediný není zaměřený jen na sebe, ze svého nadhledu umírajícího je pln empatie k trápením ostatních a snaží se jim dodat přece jen trochu optimismu.
Na režii je obdivuhodné, jak se nesnaží prosazovat a realizuje se v prvé řadě opravdu skrze herce a jen jim vytváří scénické podmínky k jejich co nejplastičtější charakteristice. Poutavě hořkosměšně tak vyzní například milostné vyznání Medvěděnka Máše, který ji s ponožkami v sandálech neobratně zpravuje o své lásce, zatímco Máša ho s úsměvem odmítá a rozvěšuje kolem něj svoje spodní prádlo.
Příliš na sílu pak na mě působí jen několik dopsaných písní, kde se ústřední postavy vyznávají ze svých pocitů a vnitřních hnutí. Rozumím, že jsou jakýmsi prostředkem k rytmizaci příběhu, ale přijdou mi nešikovně doslovné, a jako by byly vyjádřením nedůvěry v herce, že dokážou čechovovské podtexty vyjádřit implicitně. Je to třeba případ Trigorinova songu, který podle mě předcházející velmi dobře vybudovaný, zahraný a gradovaný dialog Borise a Niny téměř zabil. Navíc písňové texty doplňované citáty z jiných Čechovových her, jako by chtěly skrze intertextualitu demonstrovat vzdělanost autorů - ve své „uměleckoidnosti“ působí spíš kostrbatě a těžkopádně. Inscenaci jsem viděla podruhé a v řadě hereckých a režijních detailů jsem si ji užila ještě víc než napoprvé. Naopak písně, které mi na první zhlédnutí přišly jen navíc, na mě teď působily na jednu stranu hudebně a interpretačně nešikovně, na druhou dokonce jako planá exhibice.
Nic to ovšem nemění na tom, že inscenace Hrobesa se v mém soukromém žebříčku nejlepších inscenací Racka (a na amatérských i profesionálních jevištích jsem jich neviděla zas tak málo) řadí poměrně vysoko.
Jitka Šotkovská
