95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Vyčerpání otevírá člověka komunikaci

4.8.2022

Rozhovor s Braněm Mazúchem, vedoucím katedry alternativního a loutkové divadla DAMU, se odehrál ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla zvěsti, jak své seminaristy nechá běhat nebo se třást do zemdlení. Oni sice zničení, ale vstřícní, to podstupují a téhož dne jsem za dveřmi zaslechla smích a tleskání, když jednotlivci „performovali sebe“ před ostatními seminaristy.
Když jsem přišla na váš seminář, divila jsem se, jak se podařilo během velmi krátké době přivést seminaristy k velké otevřenosti. Jak se vám tohle daří?
 
Myslím, že cílem všech těch náročných durativních fyzických cvičení je to, že vyčerpání otevírá člověka komunikaci, nějakému dialogu, sdílení. To je vlastně cílem všech vyčerpávání nejen fyzických, ale i mentálních. Například mluvit o nějakém tématu jako „Toto je trapné“ a hodinu generovat jenom trapné historky ze života, nebo nějaké vyčerpání emoční, které generuje déle trvající pohybová aktivita.
 
Je zvláštní, že lidé, kteří se přihlásili na váš seminář, nepřilákalo vaše jméno, ale zaujalo je téma. Shodně říkali, že chtěli poznat divadlo z jiné strany a jeho prostřednictvím lépe i sebe
samého. Dnes jste měli individuální výstupy, kde každý performoval sám sebe. Povedl se váš záměr?
 
My jsme se vlastně k tomu tématu vraceli včera, kdy jsme dvě hodiny diskutovali o jeho náplni, a já jsem usoudil, že by bylo vhodné dát jim krátké zadání, že by po patnáctiminutové přípravě po těch fyzických cvičeních si měli rozmyslet, jak performovat sebe, položit si otázku, jak já jako performer působím, a jak bych se mohl prezentovat. Takže dneska to byla skica, každý se měl zhruba tři minuty nějakým způsobem předvést, odprezentovat sám sebe. Další den na základě těch skic budeme mít individuální konzultace, pokusím se přijít s nějakými impulsy, nad čím se ještě zamyslet, co udělat případně jinak ve verbalizaci osobního tématu. I co udělat jinak ve fyzické prezentaci, jak být přítomný a udržovat živý kontakt člověkem, s kterým své vlastní téma sdílím. Ať už je to z oblasti vědecké, právnické či jiné. Jde o to si uvědomit, jak se nad sebou zamýšlet, jak strukturovat svůj dialog velice jasně, konkrétně s vědomím, jaké mám silné i slabé stránky jak performativní, tak odborné. Jak například koncipovat moje vystoupení k nějaké látce, problematice před celou třídou a pedagogem.
 
Jako šéf katedry alternativního divadla DAMU máte zkušenost s vyučováním a otvíráním studentských duší. Je to něco jiného, když máte celoroční výuku, nebo takovýto týdenní digest. Jde to vůbec?
 
Ještě bych doplnil, že se jedná o katedru alternativního a LOUTKOVÉHO divadlo, protože ta objektovost, materialita je důležitá. Vyjadřuji se přes něco, netvaruju své emoce, nemám k dispozici pouze své tělo, ale existuje tu nějaký předmět spojený se mnou, médium, technologie, materiál.
Timing toho digestu vychází ze seminaristů, přišel jsem s plánem na první den, a záleželo na tom, jak ten první den bude probíhat, a od toho se to odvíjí dále. Nechci moc tlačit na pilu, tak aby ke zvědomění přítomnosti, své prézentnosti, docházelo postupně. Ale věkové rozpětí seminaristů je velice široké, takže na někoho to bude příliš rychlé, na někoho pomalé. Nedá se vyhovět celé skupině. Výhodou je, že mnozí lidé jsou životně zkušení, a že se tedy s nimi dá pracovat jinak, než se studenty DAMU, kteří přijdou do prvního ročníku se zkreslenými představami.
 
Vyučovat tento typ divadla má více překážek než vyučovat klasické divadlo,. Vyžadujete, aby se člověk otevřel, dokázal sdílet svou intimitu. Jakou máte zkušenost z DAMU, existují studenti, kteří jsou na přijímačkách vstřícní, a pak se třeba zaseknou? Máte nějaký klíč?
 
Každý ročník je jiný, nemluvil bych o jednom klíči pro všechny ročníky. Do teď se vedení ročníků střídalo. Takže každý ročník má vlastní koncepci, vlastní dramaturgii. Jednooborové studium má specifický plán. Pokud jde o otevírání, nezdá se mi, že by se to až tak zextrémnilo, že by byl někdo na přijímačkách otevřený a na počátku zimního semestru přišel zavřený. Ale vzpomínám, že v mém ročníku se stalo, že se ukázalo, že přijatému studentu od počátku workshopová výuka nesedí. Vyšlo najevo, že poté, co dostal vyrozumění o přijetí, napsal šest divadelních her a očekával, že je od prvního semestru bude se spolužáky inscenovat. Nebral v úvahu, že první ročník je o jistém inspirování se, otevřenosti, nabídce různých přístupů k divadlu, divadelnosti. Chtěl dělat divadlo po svém, od toho ten první ročník ovšem není, takže odešel. Může se stát, že individuální představa se hodně liší od toho, co se na škole děje.
 
Vedete taky magisterský program v angličtině Directing of Devised and Object Theatre. Je tento program koncipován jinak?
 
Rozhodně ano, tam je důraz na to slovo devising. Je to spojeno s tím, že to dlouho dělala Sodja Lotker, a následně Kristina Maldonado, tedy dva diametrálně odlišné přístupy. Je to úplně jinde než bakalářské studium pro české studenty, které buduje primárně určité řemeslo po oborech, v souvislosti s teoretickým zázemím. U anglického programu je specifikum v tom, že přijíždějí studenti z celého světa, do nového cizího prostředí. Všichni jsou to studenti režie, šestičlenná skupina, nemají herce a sami si hrají ve svých věcech, takže jejich přemýšlení o divadle je mnohem netradičnější, autorštější. Jde se více do určitého rizika, experimentu, extrému. Je to tedy překvapivější, drzejší, než české studium propojené do širšího kontextu s teoretickými předměty. Výhodou je, že v cizím prostředí jsou absolutně anonymní, zatímco student českého programu jsou v nějakém kontextu, a v tom se chtějí prezentovat a uplatnit.
 
Viděla jsem některé inscenace vašeho ročníku v DISKu, a byly to pro mě především ukázky spojení divadla s konceptuálním uměním. Tady vidíte onu alternativní cestu divadla?
 
Ano, dá se to tak říci. Proto se mnoho různých projektů realizuje v galeriích, ve výstavních prostorech, v site-specific, a tak dále. Motivujeme studenty, aby hledali specifické prostory, v době covidu, kdy škola byla zavřená, se dostávali například do prázdných výloh v Praze - Holešovicích. Dělali tam po domluvě sólové herecké projekty. Určitě je ta multidisciplinárnost, interdisciplinarita žádoucí, nejen pokud jde o profil studentů. Je vítáno, když se uchází o divadelní studium člověk z úplně jiné oblasti, třeba studia antropologie, dějin filozofie, architektury. Tahle zkušenost je inspirativní pro studenty, kteří přicházejí třeba z konzervatoří či z brněnské JAMU.
 
Jak jste vy jako divadelník začínal?
 
Byl jsem jako dítě členem loutkového souboru u nás v Bánově u Nových Zámků a pak na gymnáziu jsem založil soubor bývalých spolužáků ze souboru Lidové školy umění. Nějakou dobu jsme dělali generační projekty, které byly prezentovány na přehlídkách amatérského divadla. Už během té doby jsem se chtěl hlásit na režii, ale neuspěl jsem. Kromě určitého výsměchu jsem dostal od Lubomíra Vajdičky seznam literatury, který obsahoval asi dvacet knih. Podal jsem přihlášku na Vysokou školu ekonomickou s tím, že tady budu mít čas vše přečíst a připravit se znovu na přijímačky na režii. Po třech letech jsem to zvládl, navíc jsem měl už za sebou několik sólových projektů. A uspěl jsem jak na VŠMU, tak o něco později na DAMU. Když jsem se rozhodoval, kam půjdu, zdála se mi DAMU více otevřená. Na rozdíl od Bratislavy jsem věděl přesně, s kým těch pět let budu studovat, a tak jsem se přiklonil k Praze. Bylo to správné rozhodnutí a byl jsem rád za to jiné kolektivní přemýšlení, hravost, která tehdy na VALD (ještě ne KALD) byla, oproti té sešněrovanosti bratislavské VŠMU. Líbilo se mi nikoliv jen úzké zaměření na režii, ale svobodná možnost pronikat do jiných pater žánrů oboru. Úzce jsem spolupracoval se studenty scénografie, herecký základ jsem získal s Janou Březinovou, měl jsem hlasovku a další předměty, které mě obohacovaly a připravovaly na praxi. Na druhé straně vnímám kritičtěji to, že VLAD byl primárně tvořen pedagogy činoherního zaměření jako Petr Kracik, Lucie Bělohradská a Ivan Rajmont, loutkářství se ocitlo zcela stranou. V současné době se mi zdá, že katedra je mnohem otevřenější k různým impulsům, kreativitě studentů a řekněme empatičtější v tom, k čemu konkrétní student tíhne a co by bylo dobré u něj podpořit.
 
Jana Soprová
 

Zpět