Vycházím z lidí, kterými jsem obklopený

6.8.2024

Představovat hronovskému čtenářstvu dramaturga, režiséra a televizního producenta Luďka Horkého je asi skoro nošením nočního ptactva do středomořských metropolí. Faktem ale je, že dnes je ten slavný den, kdy si připomínáme týdenní výročí od jeho padesátých narozenin – a tak je nasnadě, že ve Zpravodaji přinášíme také bilanční rozhovor.

Jaké jsou tvé nejranější vzpomínky na divadlo?
Jednoznačně souvisejí s dědečkem Neprašem a s maňásky, které jsme doma měli. A také s loutkovým divadlem, které jsem dostal, když mi byly asi čtyři roky, od Ježíška. Dědeček, když nás hlídal, hrál mnoho loutkových grotesek. Stále si něco vymýšlel a mně až v době, kdy jsem studoval divadelní vědu, došlo, že díky němu jsem se autenticky dostal k prvorepublikové kašpárkiádě. Myslím, že tohle setkání s divadlem mě hodně zformovalo.

A opravdové divadlo?
Vyrůstal jsem na Starém Městě v Praze, tři minuty cesty od Divadla Jiřího Wolkera. Tenkrát to bylo činoherní divadlo pro děti. Babička s dědečkem bydleli u Staroměstského náměstí minutu a půl od Říše loutek. Tahle dvě divadla určovala mé dětství. Když jsem potom byl starší, první divadlo, které jsem miloval, bylo televizní nastudování operet. Populární činoherci v nich otevírali pusy a někdo za ně krásně zpíval. A děda Nepraš, o kterém jsem již mluvil, mě ve zhruba dvanácti letech vzal do Hudebního divadla v Karlíně na operetu Krásná Galatea. 

A jak ses dostal k divadlu jako takovému?
Hodně jsem chtěl chodit do nějakého dramaťáku, abych mohl hrát divadlo jako herec. Byl jsem ovšem nesmělé, obtloustlé, šikanované dítě, které doma mluvilo hodně, ale venku ze mě nevyrazili jediné slovo. A pak maminka jednoho dne přišla s tím, že našla turistický kroužek mladých průvodců Prahou. Že si tam budeme hrát na strašidla a že je to také trochu dramaťák. Tak jsem se dostal do normálního turistického oddílu a na dlouhá léta mu propadl. Hory miluji do dnešní doby a na výlety a čundry chodím dodnes poměrně často. Divadlo tedy bylo na dlouho odloženo.

A co se stalo, že ses k němu vrátil?
V sedmé třídě jsme měli perfektní výtvarkářku. Dělala s námi spoustu akcí mimo školu. Ostatní učitelky ji nenáviděli právě proto, že my jsme ji milovali. Dělala s námi například masopustní divadlo podle E. F. Buriana. Půl roku jsme vyráběli masopustní maškary a pak jsme nastudovali pochůzkové divadlo a hráli jej v rodných Cerhovicích paní učitelky. Hrál jsem tehdy Žida a Strakapouna, což byly mé první herecké zkušenosti. Pak už šlo všechno jako na běžícím páse.

Jak dlouho jsi vlastně v oboru?
Profesionálně to mohu datovat tak, že první placená recenze mi vyšla ve Večerníku Praha, když mi bylo devatenáct let. V červnu roku 1993. Byla to velká událost. Všechny tetičky a babičky si musely koupit Večerník Praha. Bohužel to vyšlo pod jménem Luděk Mokrý. Nebyl to záměr. Všechny příbuzné mi vynadaly. V té době jsem již čekal, jak jsem dopadl u přijímaček na divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 1993 jsi tedy začal studovat divadelní obor…
Bylo v ten samý rok, kdy jsme si společně s Radkou Tesárkovou v divadle Radar v pražských Holešovicích řekli, že zkusíme náš dramaťák trochu oživit. Udělali jsme tedy velký nábor. Obcházeli jsme školy s letáčky. Dodnes na to někteří lidé z Radaru vzpomínají a dělají si z nás legraci, jak jsme byli trapní. Nicméně se to podařilo a do roka byl z dvacetičlenného dramaťáku sedmdesátičlenný soubor. Dnes je to divadelní soubor divadla Radar, kde jsou děti od čtyř let a je nás dohromady okolo tří set dětí i dospělých. Od roku 1994 jsem v Radaru působil pod smlouvou jako lektor.

A pak ses dostal k Divadlu ABC?
To byl klíčový moment v mém profesionálním životě. Na divadelní vědě jsme měli vykonávat roční stáž během prvních tří letech studia. Já si tenkrát vyprosil stáž u Milana Schejbala, tehdejšího a vlastně i současného guru amatérského divadla. Byl tehdy čerstvě uměleckým šéfem ABC. V roce 1995 jsem k němu nastoupil do inscenace Frank V. od Friedricha Dürrenmatta. Byla to pro mě ohromná zkušenost, ale také ohromná radost. Po skončení stáže si mě totiž zavolali dramaturgyně Jana Paterová a režisér Milan Schejbal a zeptali se mě, jestli bych tam nechtěl pokračovat – jako asistent Jany Paterové. Tak jsem se dostal k profesionálnímu divadlu a dodnes na to moc rád vzpomínám.

Bylo to tvoje první životní dobrodružství spojené s divadlem. Patřilo k těm největším?
Myslím, že ano. Šel jsem do divadla ABC s ohromným očekáváním. Dostat se do tohoto divadla bylo něco, po čem jsem toužil. Šlo o velké divadlo s velkými divadelními osobnostmi v souboru. Naučil jsem se tam velmi mnoho. Zde jsem hrál i svůj první záskok, byl jsem z toho naprosto vyděšený, to bylo také dobrodružství, na které se nezapomíná. 

A další velká divadelní dobrodružství?
Rozhodně putování s kočovným divadlem. Chodili jsme od vesnice k vesnici. Vyhlásili nás místním rozhlasem a večer jsme hráli Tři sestry a jeden prsten od Jana Wericha. Všem nám bylo okolo šestnácti let a byl to ohromující nezapomenutelný zážitek. Objeli jsme Telč a okolí a čuchli si ke kočovnému divadelnímu životu. Další dobrodružství se pak už týkalo divadla Radar. S inscenací Poručík z Inishmoru jsme byli Artamou vysláni na festival do Tyumeni. Bylo to na Sibiři, hluboko v Rusku. Střetli jsme se s naprosto jinou realitou. Vezli jsme tam hru o irských teroristech. Bylo to hodně hořkosladké. Bylo to pochopitelně ještě před válkou na Ukrajině. Jsem hrdý na to, že hned první noc náš soubor společně se souborem ze Slovenska vypil velký tyumenský bar tak, že došla veškerá vodka. Představení se nám povedlo o trochu méně, ale na to se historie neptá.

Jak bys popsal svoji kariéru? Hovořil jsi o dědečkovi a divadle ABC. Které další momenty jsou klíčové?
Začal jsem s kariérou skutečně poměrně mladý a klíčových okamžiků je celá řada. Určitě to bylo tehdy, když jsem se dostal na školu. Měl jsem štěstí, že jsem na divadelní vědě potkal silnou generaci pedagogů. Anglosaské divadlo a divadelní kritiku mě například učil Milan Lukeš, ruské divadlo Vlasta Smoláková, antické divadlo Eva Stehlíková a dramaturgii Zdeněk Hořínek. Byla to jedna kapacita vedle druhé. V prvním cyklu studia do tzv. malých státnic jsem to plně využíval. Druhým zlomovým bodem bylo, že jsem se přes to, že jsem byl v ABC, nevykašlal na školu a dodělal diplomku a státnice.

O čem jsi psal diplomku?
O metodách v pražském divadle pro děti a mládež ve čtyřicátých letech dvacátého století. Tehdy vzniklo první české specializované profesionální činoherní divadlo pro děti. Bádal jsem tenkrát v archivu Divadla v Dlouhé. Hluboko v druhém suterénu měli starou almaru, ve které jsem objevil část osobní pozůstalosti – kompletní korespondenci Míly Mellanové, zakladatelky Pražského divadla pro mládež. Tři balíky jsem si vzal na studium domů, což byla klika. Vzápětí přišly povodně a celý sklep se ocitl pod vodou. Ty tři balíky byly jediné, co se podařilo zachránit. Postavil jsem na nich diplomku. Objevil jsem spoustu velmi cenného materiálu.

Vraťme se ke klíčovým momentům tvé kariéry…
Dalším klíčovým momentem byla určitě moje první samostatná dramaturgie v divadle ABC. Šlo o konverzační komedii Neila Simona Chci k filmu. Tehdy jsem si porozuměl s režisérem Jiřím Fréharem natolik, že si mě poté pro další hru vyžádal. Byl to další vstup do divadelní dospělosti. A další klíčový moment mého života byl okamžik, kdy se Milan Schejbal stal z respektovaného nadřízeného kamarádem. Začali jsme si víc povídat o amatérském divadle. Oba jsme věděli, že se v této oblasti pohybujeme.

Milan Schejbal byl již tehdy žijící legendou amatérského divadla…
Amatérské divadlo není možné v mém případě oddělit od toho profesionálního. Obě se neustále prolínají. Proto byl také dalším zásadním momentem okamžik, kdy jsem na Jiráskův Hronov nejel jen jako divák, ale také se souborem a inscenací. Je to právě ta doba, kdy jsme se s Milanem začali kamarádit a já si toho dodnes velmi vážím. Je to jeden z mužů, kteří mi vedle dědečka a tatínka dali do života nejvíc.

Z divadla ABC jsi odešel ve stejnou dobu jako Milan…
Zpětně musím říct, že to byl pozitivní okamžik mé kariéry. Milana, mě, Pavlínu Schejbalovou a Kateřinu Fixovou z ABC vyhodili po změně vedení Městských divadel pražských. Bylo by pro mě určitě velmi těžké se za jiných okolností rozhodovat, zda odejít. To, že jsem odejít musel a musel najít nové profesní výzvy, mě posunulo hodně daleko. A to jak v televizi, kam jsem se přesunul jako dramaturg televizních pořadů pro děti, tak v oblasti divadla. Od té doby jsem hostoval v řadě divadel v řadě inscenací. To, že jsem se musel rozkoukat a najít nové spolupracovníky, mě skutečně velmi posunulo. 

Na čem jsi tehdy pracoval v televizi?
V televizi mi pomohl projekt Kabarety z maringotky. Vymyslel jsem si jej, protože jsem nostalgicky ulpíval na Malých televizních kabaretech. Chtěl jsem vymyslet formát, který by zohlednil současný jazyk a styl humoru pro děti. Vznikla velmi dobrá herecká parta, ve které byla Lucka Pernetová, Klára Sedláčková, Marek Němec a Tomáš Pavelka. Troufl jsem si tenkrát mezi scénáristy oslovit velmi mladé začínající lidi, kteří mě zaujali u divadla. Byli to David Drábek a Petr Kolečko. S oběma jsem potom spolupracoval i u profesionálního divadla. Díky tomuto formátu jsem začal být respektovaný jako televizní dramaturg a získal jsem spolupracovníky pro své další umělecké kroky.

Tvoje kariéra v televizi ovšem pokračovala. Dnes jsi podstatně dál…
Podporován týmem kamarádů, kolegů, dramaturgů jsem se po čase ucházel o post šéfdramaturga Centra dramaturgie tvorby pro děti a mládež. Společný projekt se povedl a já jsem měl hned k dispozici skvělý tým.

Důležitých okamžiků ve tvém životě je opravdu hodně…
Je to tak. Nesmím zapomenout na některé další. V roce 1997 v lednu jsme s kolegyní Janou Řehořkovou založili HROBESO. To byl rozhodně zlomový bod v mé kariéře. A další důležitý moment byl, když mi PhDr. Milan Strotzer nabídl jako lektorovi seminář na Hronově. A také, když mě Simona Bezoušková oslovila, zda bych nechtěl dělat porotce na národní přehlídce v Děčíně. Seznámil jsem se tam s dalšími porotci. Třeba s šéfem Katedry divadelní vědy Petrem Christovem nebo režisérem Petrem Haškem, se kterým dodnes spolupracujeme. Ze setkání s Petrem Christovem zase vykrystalizovala nabídka, abych o divadle pro děti a mládež přednášel na Katedře divadelní vědy.

Vlastně vše, čeho jsi dosáhl, souvisí s amatérským divadlem…
Po celou dobu mé kariéry se můj profesionální život kompaktně a neustále prolíná s mým životem u amatérského divadla. Nedá se to oddělit, jsou to spojité nádoby.

Jaký je vlastně tvůj přístup k tvorbě a režii inscenace?
Docela rychle jsem se naučil, osud mi to tak seslal, obklopovat se lidmi, kteří dokážou tvořit lépe než já. Nebát se toho, že budu vypadat trapně, když jsem vedle člověka, který je ještě lepší profesionál než já. Pokud je moje práce něčím specifická, je to tím, že rád pracuji tandemově. I v režii jsem rád, když jde o režii dvou lidí. V HROBESU jsem takhle deset let aktivně spolupracoval s Jiřím Panznerem. Tandemově jsem spolupracoval pět let i s Denisou Novou. Podobně mi to funguje i v televizi. Pokud jde o projekt, který vymýšlíme od Adama, vždycky chci, aby společně pracovali dva až tři dramaturgové. Vyhovuje mi nebýt na to sám. Ideální je, když se na představení podílí celý tvůrčí kolektiv. Ovšem pravomoci musí jít ruku v ruce s odpovědností. A ve větším kolektivu je nutné, aby zde existovala osoba, která je respektovaná a je v roli člověka, který celý projekt řídí. Měl by to být typicky režisér. 

Co tě v tvorbě nejvíc inspiruje?
Hodně vycházím z lidí, kterými jsem obklopený. Divadlo je kolektivní dílo. Jestli mám nějakou silnou stránku v rámci přípravy režijně-dramaturgických koncepcí inscenace, je to právě moje schopnost obklopit se takovou sestavou lidí, která inspiruje sebe navzájem. Baví mě zajímavě, dynamicky kombinovat lidi v týmu a podle mě to je takových dvacet procent úspěchu.

Poslední otázka je přesně tak patetická, jak to nesnášíš. Co bys chtěl, aby si lidi pamatovali o tvé práci?
Nemám v oblibě v oblasti umění stavitele pomníčků. A nenechám se do té role vmanipulovat ani novinářem Zpravodaje Jiráskova Hronova. Jediné, co bych si asi fakt přál a určitým způsobem to souvisí s tím, co po člověku zbyde, je následující: Byl bych moc rád, abych byl ve všech projektech v televizi i divadle dobře nahraditelný a zastupitelný. Abych už v době, kdy na projektech pracuji, udělal pro následnou zastupitelnost maximum. Aby věci, které dělám dlouhodobě, a kolektivy, které dlouhodobě vedu, byly nastaveny tak, aby na mně nebyly závislé.

Ptal se Honza Švácha

Luděk Horký

Zpět