Vyklubování reality

6.8.2023

Blaho Uhlár je fenomén slovenského divadla. Nedávno vyšla kniha Blaho Uhlár a DISK: HRY, která se věnuje specifickému druhu divadelní tvorby a dlouholetému uměleckému projektu v podobě souboru Stoka fungujícím momentálně v Bratislavě na hranici existenčních možností. DISK (divadelní skupina) je, jak tomu rozumím, něco jako jeho amatérskou alternativou a přes dvacet let rozvíjí svou poetiku na prknech amatérských přehlídek.

Dnes, v roce 2023, píšu do festivalového zpravodaje text o souboru, díky němuž se na Jiráskových Hronovech a dalších přehlídkách před dvaceti lety seznámila moje matka se svým aktuálním manželem, s nímž žije asi tak těch posledních dvacet let. Od té doby se soubor personálně kompletně proměnil až na osobnost Jana Rampáka, která je pravděpodobně nejstarším žijícím organismem performujícím letos na Jiráskově Hronově.

Inscenaci si pro sebe pojmenovávám jako pásmo scén ze života obalených do poetiky až kabaretního stylu. Postdramatický tvar drží mrtvolnou estetiku figurek jakéhosi panoptika. Nelze hovořit o postavách, příběhu, zápletce nebo jakékoli dějové linii – k interpretaci dostaneme více či méně mantinel z anotace v programu. Skupina herců po dvou nebo po třech přehrává scény, které by mnohdy mohly přicházet z normálního života a které jsou dováděny do absurdních rovin. Zatímco dialog dvou žen o péči o vlastní ochlupení a nenávisti k dětem na začátku inscenace je sice absurdní svou upřímností, ale pořád realistický, s postupem inscenace etudy nabývají na surreálnosti (hodně upřímný rozchod nebo erotický rozhovor dvou lidí zakončený odvedením muže za varlata). Absurdita se odehrává střídavě ve fyzickém jednání a střídavě v textu, jedna z ženských postav má od začátku do konce v podstatě nahodilé vstupy v podobě repetitivní recitace a provádění nějakého jednoduchého úkonu, typu intermezza.

Skrze černobílé líčení tváří a kostýmy se „kabaret“ stylizuje do estetiky jakési mrtvolnosti, což podporují i kostýmy vyrobené z těžkých látek tmavé barvy (černá, tmavě zelená, tmavě modrá), připomínající společenské oblečení a vzbuzující dojem chladu. Holá scéna je rozdělena do dvou plánů (na přední a zadní část) zvětšenými postranními výkryty, přičemž herci přicházejí z bočních portálů nebo středem tvořícím průchod mezi částmi jeviště. Scéna je prázdná a režie pracuje víc s vizuálem herců, se slovem a aranží – touto jednoduchostí, výraznou stylizací, místy statičností a obličejem jedné z žen mi v něčem silně připomíná Wilsonovy berlínské Sonety.

Scény jsou z hlediska srozumitelnosti někdy konkrétnější, někdy abstraktnější. Neustále se pohybují na hraně realističnosti a surreálnosti, takže lze klouzat po významových plochách a sledovat vyklubování reality a vyklubávání některých jejích absurdních aspektů. Sled scén zůstal číslovitý, bez rozklíčovatelného vzorce, bez pocitu směřování odněkud někam. Můj zážitek z DISKu, nutno říct že velmi zábavný, zůstal především vizuální.

Cholesterol

Zpět