Výprava Bažantovy loutkářské družiny do časů, kdy ještě nebyly meotary

8.8.2024

Když v rozhovoru pro loňský Zpravodaj Jiráskova Hronova Tomáš Hájek oznámil, že se rozhodl pro příští inscenaci opustit meotar, zdálo se to jako důvod k panice, která by jistě propukla, kdyby se nejednalo o poslední číslo, jehož případní čtenáři jsou tak vyčerpaní, že jim nezbývá energie na hysterčení. Na druhou stranu ti, kteří sledují Bažantovu loutkářskou družinu delší dobu, vědí, že ač ve svých výrazových prostředcích urazila už dlouhou cestu, ostatně svým prvním meotarovým hitem (Faust, 2012) Tomáš Hájek šokoval coby do té doby zatvrzelý činoherec, její poetika zůstává stejná. Dalo se tedy očekávat, že zase tak radikální změna to nebude. 

A nebyla. Humor a estetika souboru je na první pohled rozpoznatelná –⁠ práce s davovými loutkami, převracení plochého a plastického (tento oblíbený meotarový trik měl tentokrát ozvěnu v deníku z cest obsahujícím celé hory), trvalá je také tendence k práci se stínem (úvodní sportovní stínohra moc dobře nevycházela, ale vše odpouštím díky obrazu ve vaně). I příběh kloubící dva dinousauří fenomény (Doylův Ztracený svět a devadesátkový hit Jurský park) je klasicky hájkovsky poťouchlý. V jednom momentě buduje očekávání, že se odehraje velké dobrodružství směřující k něčemu přelomovému a hrdinskému, jenomže ve skutečnosti končí fiaskem a banální pointou. (Podobné zklamané očekávání jsem zažila, když Tomáš Hájek odhaloval kulisu akademické posluchárny –⁠ podle jejího obrysu šlo až do chvíle, kdy je odhalena, očekávat, že to přece jenom je meotar.) 

Od Fausta, v němž komika plynula zejména z beanovské neorganizovanosti a hledání poztrácených loutek, se herectví Tomáše Hájka výrazně proměnilo. Nezmatkuje vůbec, je přesný, působí sebejistě a s rolemi všemožných cestovatelů, hasičů, učenců jaksi srůstá i díky svému fyzickému vzezření, navíc jim svým výrazným mimickým projevem přidává jakousi ironickou nabubřelost. V oportunistickém novináři Edovi všechny tyto své schopnosti plně využívá a je na to radost pohledět.

Ale přece je to bez toho meotaru trochu potíž. Ten totiž vždy umožňuje rychlé střihy, scéna se dá snadno zcela zrušit, jednotlivá prostředí lze rychle vyměňovat a navíc se vše soustředí na jednom nevelkém místě, což je v představení o jednom herci mimořádně užitečné. Široký hrací prostor s několika kukátky je na ovládnutí náročnější, takže představení občas vázne. Možná z toho důvodu nepřinesl Ztracený svět tak uchvacující radost z divadelního zážitku, jako například loňská inscenace Nelkej, Čechie. To ale pro mou včerejší existenci nebylo podstatné, Bažantova loutkářská družina z Poniklé mě zase okouzlila a já toužím po tom, aby Tomáš Hájek začal fušovat i do dalších divadelních druhů. Třeba jednoho dne dojde i na balet.

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Zpět