95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
3.8.2023
Rozhovor s Hanou Voříškovou.
Hana Voříšková je v rámci českého amatérského divadla naprosto jedinečná bytost. Výtvarnice, básnířka, performerka, která dokáže diváky vtáhnout do svého světa, v němž si připadáte výjimečně. Jako na jiné planetě. Navíc její přístup může být pro nás introverty velkou inspirací, jak svou plachost a stud přetransformovat prostřednictvím divadla v krásu.
Jak vznikl nápad zpracovat téma tak výjimečné, jako je život Eskymáků? Jak jste se k němu dostala?
Dostala jsem se k němu náhodou. Závěrečná část O velkém hladu vychází z knížky mýtů severoamerických indiánů, které přeložil Jáchym Topol. Ta eskymácká báseň mě tenkrát úplně položila. Tak jsem pak začala hledat literaturu ze života Eskymáků, dokumentární texty od cestovatelů, kteří tam žili, jako Knud Rasmussen, zkoumala jsem jejich mýty. Prostě jsem asi rok a půl četla tyhle knížky a totálně mě to pohltilo. Čím dál víc jsem se do toho světa nořila a zároveň ho pokládala vedle života, jaký žiju já, v té civilizované, přejedené společnosti – a strašně mě to zasahovalo. Měla jsem už dávno doma Písně vrbového proutku, a když jsem si je teď znovu přečetla, bylo to desetkrát silnější. Pak jsem ještě z jiných knížek posbírala nějaké eskymácké písně a poskládala z nich tuhle inscenaci.
Lákají vás mýty jako takové? Mám pocit, že v dnešní době se lidi možná i kvůli té přejedenosti rádi vracejí k archetypálním tématům, mýtům. Už jste některé další mýty v předchozí době zkoumala?
Systematicky ne. Ale vždycky mě zajímaly pohádky a mýty víc než realistické příběhy ze života, což vlastně nedovedu vysvětlit. Vždycky jsem byla hodně pohádková – a je pravda, že jsem takových knih nakupovala víc, než jsem stihla přečíst. A myslím, že mě to přitahuje čím dál tím víc. Dřív, když jsem se potkávala s pohádkami a mytologií, zajímalo mě to, ale pořád jsem měla ten odstup, že všichni ti šamani a kouzla jsou fantazií ze starých dob, ale my že jsme ti rozumní... Ale v poslední době mám pocit nějakého propojení, toho, že můžu rozumět větru a řeči ptáků, že to nemusí být jen jako, jen v pohádkách, ale že je to fakt. Přijde mi, že jsem zatím na prahu, ale čím dál častěji si říkám, jestli to není cesta, jak prolomit tu zeď, otevřít oponu. Nevím, co je možné, co se stane, ale začíná mě lákat mluvit s větrem a kameny. Beru to teď mnohem vážněji a chtěla bych se do toho světa ponořit mnohem víc, i svým životem.
Tyhle náznaky propojení se světem, kde se sny a realita prolínají a kde je možné všechno, cítím ve veškeré vaší tvorbě. Možná to souvisí i s tím, že jste vlastně hodně uzavřená do sebe a vytváříte tajemné světy, do kterých diváka zvete. Jste pro mě příklad toho, že i introverti mohou dělat divadlo, vstoupit na scénu a nějak se předvést. Jak se vyvíjela vaše cesta k divadlu?
Já jsem po tom nikdy netoužila. Kdyby mi to kdysi někdo řekl, tak bych ho ujistila, že se spletl, že to nejsem já. Já jsem se strašně bála lidí a všeho. Strach byl můj vládce. Ale myslím si, že na počátku všeho stálo moje hračičkářství, to, že jsem dostala určitý dar tvořivosti a že jsem to chtěla někomu ukazovat. Myslím, že stejně asi jsem exhibicionista, že to člověk v sobě má. A mám i další možné vysvětlení – jak jsem byla hodně uzavřená a neuměla v civilu s lidmi komunikovat, skrze hraní pro mě bylo snadnější se s někým potkat. Podobně jako když děti chtějí ukázat nějakou hračku, já jsem chtěla ukazovat lidem ty moje hračky, ty hejbací mechanismy. Bavilo mě vynalézat. Jak jsem pořád měla tu bariéru, hodně jsem hrála schovaná za krabicemi a jen ty věci obsluhovala. A hrozně mě bavilo, že je tu najednou způsob, jak se skrze divadlo jako prostředníka můžu k někomu dostat a sdělovat mu to, co chci.
Tohle je asi velké kouzlo jeviště.
Je to zvláštní paradox, ale mně přišlo, že jeviště je jakýsi chráněný prostor. Že v tom civilu ke mně každý může a jsem tak obnaženější, zranitelnější. Ale jeviště je ke komunikaci určené, a tak jsem tu svým způsobem chráněná. Že si tam můžu vytvořit svůj svět, svůj pokojíček, a diváci ke mně jdou na návštěvu. Takže tohle jsem začala poznávat a postupně jsem zjistila, že mě to baví. Začala jsem si hrát s těmi mechanismy, s papírovým divadlem, a bavilo mě vynalézat.
Postupně jste se ale osmělila?
Pamatuji si, když jsem s Helenou Vedralovou hrála lidovou poezii, myslela jsem původně, že ona bude dělat muziku a zpívat, a já jen ukazovat obrázky. A že to bude fungovat. Ale ukázalo se, že pokud nejsem schovaná za těmi krabicemi, je to pro mě hrozně těžké – až tak, že to vypadalo na rozchod, že toho necháme. Zpočátku to se mnou nešlo, ale překonala jsem to. A postupně jsem se začala otužovat, až jsem zjistila, že mě to otužování baví. A teď se to paradoxně otočilo.
Jak?
Zjistila jsem, že mě to technické divadlo, kdy jsem strašně závislá na tom, jestli se něco nezadrhne, jestli nebudu muset opravovat nitky a drátky, když praskne dioda, strašně svazuje. A najednou mi přišlo, že už tohle nechci, že se z toho chci vysvobodit. A na jevišti být bytostně sama za sebe, pokud možno na technice nezávislá.
Byl to ovšem pomalý přerod...
Hodně pomalý, jako šnek. Trvalo to desítky let.
Já si pamatuji, jak jsem poprvé viděla vaši Oříškovou chaloupku z roku 1996, kterou jste odehrála na opravdové oříškové bábovce, kterou na závěr diváci snědli. Mě to tehdy nadchlo jako originální bytové divadlo. Vím, že jste s touhle pohádkou vystupovala i na různých rodinných oslavách. Vzpomenete si, jak nápad vznikl?
Vzniklo to z mé plachosti, původně jako dárek pro mé žáky v dramaťáku, který jsem tehdy vedla. Myslela jsem, že to je nápad na jedno použití, a zjistila jsem, že mě to baví. Jenže jsem měla na počátku rozpor, že jsem se bála cizích diváků. Tak jsem to hrála jen pro bráchovy děti či děti kamarádů. Až se stalo, že mě jeden kamarád z Pardubic pozval na svůj festival. Pro mě byla šílená představa, že budu hrát před cizími, ale k mému překvapení to ty lidi bavilo. Navíc se ukázalo, že tahle forma dárku k narozeninám je pěkná, pro lidi zajímavá. Takže pak jsem to už začala dělat vědomě.
Pak si pamatuju na projekt pro jednoho diváka Výlet, který hodně souvisel s tím vaším hračičkářstvím, s vaší výtvarnou profesí.
Já myslím, že jsem vždycky byla spíš výtvarnice, která chtěla ukazovat ty hračky. A právě u Výletu mě to hodně bavilo. Zajímalo mě scénograficky, jak ten vnitřní prostor vytvořit. Byla to z devadesáti procent výtvarná záležitost, až taková papírová architektura.
Přesýpání už ovšem byla čirá poezie. Psala jste básně už na začátku své tvorby, nebo jste k nim došla až později?
Nikdy jsem básničky neříkala nahlas, vždycky to pro mě bylo těžké. Občas jsem napsala v této formě pro někoho jako přání svátku nebo dopis jako dárek. Ale systematicky jsem nikdy nepsala. Mám ovšem kamarády básníky, kteří jednou za rok pořádají víkendové autorské čtení, kam mě zvali, abych jim něco zahrála. Pak se nějak dozvěděli, že občas taky píšu a chtěli, abych se ke čtení připojila. Ale já jsem vždycky měla potíž v tom, že jsem se styděla ty svoje texty říkat nahlas. Tak proto jsem vymyslela něco, za co bych se schovala – nejprve rýži a pak pšenici. Zjistila jsem, že když si takhle hraju, jsem schopna ze sebe vypustit i nějaká slova.
Vy ovšem nejen sama vystupujete, ale organizujete i festivaly?
Ano. V souvislosti s těmi Eskymáky mě napadlo v Chocni uspořádat festival, který se jmenoval Na sever. Pozvala jsem různé lidi, kteří vyprávějí, hrajou, píšou nebo překládají. Byl tam překladatel z dánštiny Zdeněk Lička, Jarka Holasová s inscenací, která bude k vidění i na Hronově (dnešní představení Svět je v rozpacích – pozn. red.), vypravěč příběhů Martin Hak, jeden můj bývalý žák, který vyrábí eskymácké zbraně, a kamarádi z Náchodska, kteří zhudebnili eskymáckou poezii.
Už léta pořádáte další festival Putování. Co je to a jak to vzniklo?
To vzniklo už před pětadvaceti lety z takové ptákoviny. Hrála jsem Grónskou písničku pro jednoho diváka a byly na to hrozné fronty. A když jsme se bavili s kamarády, vymysleli jsme, že by se ta fronta dala rozdělit a lidi by mohli putovat mezi malými divadly. Protože učím v Chocni v ZUŠ v zámku, kde je spousta průchozích místností, tak jsem se rozhodla vybrat pohádku, oslovit všechny možné kamarády divadelníky, své žáky, maminky s dětmi, a rozdělit pohádku na tolik dílů, kolik bude souborů, z nichž každý nacvičí pětiminutový kousek. A že se pak ti účinkující po zámku rozprostřou. Diváci dostanou mapu, půjdou na prohlídku zámku, budou putovat podle pořadí od prvního zastavení až k poslednímu a tak vlastně seriálově zhlédnou na pokračování celý příběh. A že budou od dvou do pěti odpoledne postupné starty: když se sejde skupinka diváků, dostanou mapu a budou putovat. Tak vznikl první ročník, kdy se hrál Plaváček, tedy Tři zlaté vlasy děda Vševěda.
Jak to dopadlo?
Byl to masakr, protože jsem si technicky vůbec nedovedla představit, jak to bude fungovat. Bylo to víc než deset dílů, hrozný mazec, strašný fronty, lidi do sebe naráželi, ale byli nadšení. Ukázalo se ovšem, že ten princip krátkých epizod funguje. Ale že je třeba zmenšit počet souborů a organizačně to promyslet. Protože už v prvním ročníku hrály mnohé maminky s dětmi, tak jsem se rozhodla, že to budu pořádat právě pro rodiče a děti. Hrály tam rodinné soubory a nevadilo, že byly nezkušené. Vybrala jsem pohádku, rozdělila ji na kousky, a oni to během roku nacvičili. Já jsem chodila i do rodin na generálky a trochu jsem jim do toho mluvila. Nejprve bylo devět souborů, pak sedm, a nakonec se to ustálilo na pěti, což už bylo organizačně schůdné. A ty děti rostly a rostly, některé rodiny odpadaly, a postupně se z těch dětí, které tu začínaly na prvním stupni základní školy, stali vysokoškoláci, takže se od matek oddělili. Pořádá se to dodneška, pořád se to jmenuje Putování, ale už jsem to organizačně předala. Vedou to teď studenti, jejich kamarádi, je tam poslední matka s už dospělým synem a Jarka Holasová se svou ZUŠ.
Poslední neoriginální otázka – co připravujete?
Já teď škrábu zdi a natírám vrata od garáže. Baví mě střídat duševní a fyzickou práci, baví mě dělat rukama. A jinak mám spíš potíž, že mám hlavu zaplavenou vším, co bych chtěla dělat, ale je toho hrozně moc, a musím si vybrat jen něco. Zacílení zatím nemám, chtěla bych malovat, šít, psát, dělat divadlo, a to se nedá vůbec stihnout.
Ptala se Jana Soprová