Vzpomínka na Václava

7.8.2024

Krátká zprávička ve Zpravodaji JH o úmrtí Václava Martince mi přivolala zpět mnohé vzpomínky i pocit nenávratného plynutí času. Vzhledem k jeho vysokému věku (1937–2024) sice tahle zpráva nemusela být tak překvapivá, ale o některých lidech si myslíme, že jsou nesmrtelní. Vzhledem k jeho neutuchající energii a stálých plánech s takovou eventualitou prostě nepočítáte. 

Poprvé jsem se s ním setkala na počátku sedmdesátých let minulého století. Amatérsky jsem recitovala a toužila vyzkoušet i divadlo. A tak jsem zamířila do LŠU v Kafkově ulici v Praze 6 (kam jsem předtím chodila do základky), kde v té době začínal vyučovat jistý Václav Martinec. Nevěděla jsem o něm nic a jeho alternativní metody, kdy nás vyzýval, abychom se váleli po zemi a sápali se na sebe jako divoká zvířata, mě – s klasickými představami o divadle – doslova vyděsily. A tak jsem po prvních dvou hodinách prchla, a tím jsem se tehdejších počátků alternativního divadla u nás jen letmo dotkla. Netušila jsem dlouhá léta nic o tomto zvláštním, divadlem posedlém člověku, který si dělal na každém kroku nepřítele, ale zároveň získával i oddané příznivce.

Martinec byl jedním z guru nového divadla šedesátých let se vším všudy. Měl divadelní vzdělání, věnoval se i pohybovým, dokonce cirkusovým disciplinám – a velmi tvrdý praktický trénink absolvoval, když jako „forbíňák“ účinkoval v Laterně magice na EXPO 1967 v Montrealu. „Bylo v tom něco ďábelského. Za šest měsíců jsem odehrál 1247 představení. Hrálo se 12 padesátiminutových představení denně. Byli jsme dvě party, které se střídaly, každá alternace se otočila šestkrát, jeden den v týdnu byl volný. A protože můj alternant dostal zánět šlach, poslali ho domů, ale nebyly peníze na letenku pro dalšího, tak jsem za něj hrál já,“ zavzpomínal na tuto dobu v našem společném rozhovoru v Amatérské scéně.

Jeho soubor Křesadlo za krátkou dobu své existence (1973–1976) zanechal v amatérském divadle výraznou stopu, třikrát se úspěšně účastnil Šrámkova Písku. Po pochvale za rozvíjení osobitých pracovních metod se skupinou a výrazových prostředků přišel zákaz souboru, neboť cenzoři usoudili, že Martinec vytvořil pod rouškou amatérského souboru maoistickou skupinu. Nicméně semínko alternativního divadla bylo zaseto, z jeho skupiny vyšli např. herci J. Sedal, J. Unger, V. Freimannová, J. Grygar či P. Vangeli a nakrátko na ni navázalo Studio pohybového divadla Niny Vangeli.

V průběhu desítek let to bylo s Václavem jako na houpačce – založil, nazkoušel, byl zakázán a jeho skupiny rozpouštěny s absurdní periodicitou. Nicméně během svého působení dokázal ještě „nakazit“ alternativním divadlem a získat svým nadšeným workoholismem množství mladých divadelníků, ať už na DAMU, HAMU, či JAMU. Na přelomu tisíciletí jsem se s ním setkala znova, na půdě Vyšší odborné školy herecké. Jednu ze skupin, kterou vedl společně s Feng-yűn Song, natolik zaujala jeho práce, že po absolutoriu vytvořili společně Malé vinohradské divadlo (dnes D21). Dnes už má toto divadlo za sebou přes dvacet let existence – a koncepce divadla pro všechny generace, kterou Václav pomáhal koncipovat, v něm stále funguje. Václav po celou dobu zůstal „jejich“.

Ale vybavuji si i další herce z mladé generace, kteří začínali u Martince, za všechny např. Tomáš Kobr (dnes České Budějovice) nebo Petr Konáš (dnes MDP Praha – „člověk, bez kterého bych se nikdy s divadlem nepotkal,“ zavzpomínal na něj Konáš na facebooku). Václav byl zkrátka neobyčejný, i když občas až nesnesitelný. Takový ten typ člověka, na kterého se nezapomíná. Tak šťastnou cestu do nebeských dálek, Václave!

Václav Martinec (zdroj: DbČAD, SA a foto Pavel Štoll)

Zpět