Za vším je mamut? aneb Cokoli chcete

8.8.2024

Představení ŠAMU Štítina Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách ukázalo, jak široká – diametrálně odlišná – nabídka Jiráskova Hronova může nadchnout diváky. Před dvěma dny jsem byla svědkem, kdy diváci ve stoje aplaudovali alternativě Miřenky Čechové, a nyní rovněž ve stoje aplaudovali hudební revue Štítinských. A ačkoliv každá z těchto inscenací stojí na zcela opačném konci divadelní stupnice, myslím, že je dobře, když jsou v nabídce obě.

My, kteří máme divadlo jako denní chleba a viděli jsme už leccos od Národního až po zdivadelněná sklepení a zaprášené tovární haly, ovšem rádi popíjíme trochu jiný čaj než běžný divák, který se chce v divadle bavit. Nicméně i tzv. vyšší bulvár (jak tento žánr nazývá Mirek Hanuš) je třeba vnímat jako podstatnou součást divadelní produkce a podle možností ji buď ocenit, nebo aspoň tolerovat.

Knihy trochu samozvaných australských psychologů a koučů Barbary a Allana Peasových patří do literatury populárně-vědecké. Oba se pasovali na specialisty přes vztahy a udělali si z toho velmi dobrý business. Jejich knihy nejsou bůhvíjak vtipné, ale mnozí čtenáři – a že jsou jich po celém světě miliony – na jejich postřehy rádi kývnou, protože ve zjednodušené formě jim dávají odpovědi na věci, které je ve vztazích rozčilují. Konec konců i já mám problémy s orientací v mapě (a mohu o tom mnohé vyprávět) a mám i zkušenost, jak se můj zeť vždy pečlivě soustředí na jednu věc, a dokud ji nevyřeší, prostě neslyší… atd., atd. Takže mě tato klišé, která z knih Peasových převzal M. Hanuš, neurážejí. 

Mimochodem, v době, kdy podle knížky z 90. let minulého století vznikala asi o patnáct let později vtipná adaptace Miroslava Hanuše v ABC, jsem byla osobně u jejího vzniku. O genderových válkách a stereotypních klišé, která by mohla někoho urazit, se tehdy vůbec nepřemýšlelo. Byla to prostě taková docela příjemná revue s písničkami, kde se uplatnil živý orchestr, byl tu dostatek lehkonohých rolí pro muže i ženy a taky pestré legrační kostýmy. 

A domnívám se, že právě tímto způsobem přistupovali k Hanušově hře/adaptaci i ve Štítině. Byla to pro ně příležitost, aby si společně zahráli, zatancovali, zazpívali – podobně jako nedávno Úpičtí v Prodané nevěstě. Pravda, mohlo to být celé kratší, na konci už, myslím, jak herci, tak diváci sotva dýchali... 

To, co jsem nejvíce ocenila, byla schopnost koordinace a souhry takového množství lidí na jevišti, kteří ten slovní ping pong gagů a hlášek interpretovali opravdu s chutí, i když ne vždy zcela slyšitelně. Stejně tak stojí za ocenění především pěvecké výkony. Myslím, že právě forma revue, která se podobala více koncertu nežli činohře, si vysloužila nadšení diváků. Ostatně, víme, že většina národa raději zůstává u televizní obrazovky, kde bývají podobné revue oblíbeným žánrem. A tady se jim najednou nabídl tento zábavný žár v živém provedení, které mohli sdílet s plným hledištěm. A tak buďme tolerantní. Berme toto představení jako dárek pro diváky, kteří se prostě chtějí pobavit a zasmát a kterých – jak se ukazuje – je i v Hronově dost. 

P.S.: Napadá mě v této souvislosti přirovnání ke sportovním zápasům. Pro mnohé z nás je nepochopitelné, že se někdo dokáže hodiny dívat na pány pobíhající zběsile za mičudou, strkající do sebe a válející se po zemi. Na fotbal tedy nechodím, ale proč ho odpírat těm, koho baví?

ŠAMU Štítina

ŠAMU Štítina

ŠAMU Štítina

Zpět