Žádné pravidlo není tesané do kamene

4.8.2026

Napsali jste někdy písňový text? To nevadí. Seminář je určen pro všechny, jimž zacházení s jazykem (ideálně českým) činí potěšení nebo mají tušení, že by mohlo činit. Tak začíná anonce semináře THT neboli Tvorba hudebního textu, který vede Jan Duchek, právník, textař, herec a režisér Kočovného divadla Ad Hoc, který má na svém kontě pár set hudebních textů a je znám i jako pilný přispěvatel do festivalového Zpravodaje. 

Kolik účastníků má váš seminář? A jaký počet je pro vás ideální?
Před pěti lety jsem v semináři měl dvanáct lidí, teď nás je třináct. Dvanáctka je super, protože je dělitelná do skupin po dvou, po třech i šesti, třináctka jako prvočíslo už tak ideální není. Obecně pro tvorbu textu, který je osobní, samostatnou prací, platí, že čím větší počet, tím hůř. Ale i v tomto počtu to jde. Dneska jsme všichni společně dávali dohromady jeden text. Spojit třináctkrát textařské ego je nesmírně zajímavá činnost. Přínosné je, že si vzájemně koukáme do procesu, hned si pojmenováváme, co to přináší, kde jsou úskalí a tak. Vyžaduje to ovšem bezpečné prostředí.

S jakou zkušeností i očekáváním účastníci do semináře vstupovali? A jaké je věkové rozpětí?
Jsme spektrum od „už jsem něco takovýho dělal a chci se rozhýbat, případně odbourat si nějaký blok“ až po „nemám vůbec žádnou zkušenost, ale hrozně by mě to lákalo“. Sladění vyžaduje kompromisy a hodně dobré vůle. Věkové rozpětí je sedmnáct až sedmdesát jedna s tím, že trošku tíhneme ke starší části spektra.

Jak v tomto složení probíhá dělení do skupin?
Poslední probíhalo tak, že jeden do celé skupiny nadhazuje slovo a ti dva, kteří ho nejrychleji zrýmují, s ním vytvoří tým. Jde hlavně o společné napojení. Má to svá úskalí, ale je to herní prvek sloužící k rozčlenění.

Od čeho jste se v práci odpíchli?
Ze začátku jsme koukali na detail, na jednotlivé slabiky ve verši a rytmiku, postupně se oddalujeme od horizontální stavby verše k vertikální stavbě sloky, posléze písně. A rádi bychom poodstoupili ještě dál, ideálně třeba k muzikálu, respektive zapojení písně do většího celku. Uchazeči jsou dost rozprostřeni i žánrově, tím, co mají rádi, co poslouchají. Proto je třeba, abychom rychle trefili něco, co je obecně známé. Hodí se k tomu lidovky i písničky z pohádek. Nejvíc jsem se bál, že s nejmladší generací nenajdu stejný základ, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Překvapilo mě, jak se ti mladí obracejí zpět k muzice i víc než padesát let staré, třeba ke Krylovi.

Máte mezi účastníky i muzikanty?
Určitě takové, kterí umějí na něco hrát, ale přiznám se, že nevím, kolik z nich i skládá. Minimálně na dvou z nich je vidět, že muzika je driver jejich tvorby, že potřebují hudební představu k tomu, aby se jim texty dobře psaly.

Je pro vás jako pro textaře prvotní text, který se posléze zhudební, anebo naopak? Pánové Voskovec, Werich a Ježek zmiňují, že psali i u klavíru, kdy obojí vznikalo současně...
Pro mě jsou, omlouvám se za anglismus, lyrics first. Ale souvisí to s žánrem. Tam, kde chceme mít převládající sdělení, se bude pro text hledat výraz v hudbě, a tam, kde chceme primárně zaujmout muzikou a slovo má pomoci zapamatovatelnosti, pocitu sounáležitosti, kde to bude směřovat do elektroniky nebo popu, tam to půjde hudbou napřed. Po léta tvořím autorskou dvojici s Lukášem Habancem, který nejenže píše hudbu na mé texty, ale zároveň jim poskytuje i hudebnickou zpětnou vazbu. A je přitom schopen přidat textu jednu rovinu navíc. Třeba pro kabaret Nové TV vznikala píseň Iluminát o konspiračních teoriích. A Lukáš pořád chodil, že neví, co s tím. Až jednoho dne mi zavolal, že už to má. Složil to jako parafrázi na Daniela Landu, což k tomu nesmírně sedělo a posunulo to celé o rovinu výš, která v textu původně vůbec nebyla. Někdy textař teprve při poslechu zhudebněného textu zjistí, že tam má něco špatně. Ale my to s Lukášem řešíme už během práce a jeho připomínky jsou vždycky přesné. Anebo to rovnou rytmicky narovná, protože má pro to cit. Tak si představuju ideální spolupráci.

Na druhou stranu si ale vzpomínám na vašeho Zmrazovače, kde texty vznikaly na hotové operní melodie a pohrávaly si nejen s tím, aby na ně dokonale seděly, ale i se zvukovou nápodobou italských slov...
To se ale týká přetextování, což je zábava jiného druhu. A kromě toho, co zmiňujete, je tam poschovávaná i spousta nápověd pro ty, kteří původní árie znají, což většině unikne. Je to tam čistě pro radost a pro fandy, kteří tam třeba až napošesté najdou něco, co tam předtím pětkrát neslyšeli. A jsou i případy, že divák si do textu vloží spoustu nových kontextů, které mu přijdou skvělé, ale které tam textař původně vůbec nezamýšlel. Právě do přetextovávek lze zatahovat spoustu kontextů. U autorské tvorby, kde myšlenka vzniká o něco uceleněji, se člověku až tak nestane, aby se zboural, zasmál vlastnímu nápadu či vtipu. To byl třeba případ přetextování Papagena z Mozartovy Kouzelné flétny, kde jeho vstupní koktavé „pa, pa, pa..." se mi přetvořilo ve zvuk kulometu. Hned mi napadlo, že to už je moc, že to se snad ani nesmí, ale zároveň jsem si byl stoprocentně jistý, že to tam právě takhle musí být. Ono to zní vlastně dost samožerně, bourat se vlastními vtipy mi přijde jako autorský prohřešek, ale v případě přetextování je k tomu tak nějak nakročeno.

Mně to zas tak špatné nepřijde, i autor má právo na radost z vlastního nápadu. Ale zajímá mě, zda existuje nějaká kvalita, která odlišuje hudební text od poezie? Zhudebněna byla přece i řada básní, které pro tento účel psané nebyly.
To je složitá otázka nebo spíš téma na diplomovou práci. Hodně záleží na žánru. Určitě je poezie, která nebude fungovat jako rap. Sice si lyrické rapování ve staromilským duchu dovedu představit a bylo by fajn založit si na tom kapelu s nějakým ustřeleným názvem, určitě by to dvakrát nebo třikrát fungovalo. Ale princip to není. Na semináři se snažím pořád připomínat, že žádné pravidlo není tesané do kamene a že chtěné porušování pravidel patří k věci. A textaření je napínání očekávání, které je nasyceno tím, co dodáme potom. Takže v principu se dá kombinovat všechno se vším, zvláště když se do toho pustíme s lehkostí a otevřenou myslí. Říkám jim, že když se tvrdí, že něco určitě nejde udělat, jděte tam a dokažte, že to jde. Protože to, co jde udělat, je už dávno udělaný.

Takže stanovit jednu jasnou kvalitu pro hudební text asi nejde?
Už to rozpětí od vokálu „ná, na, na ná“ až k latinským textům ukazuje, že se mezi ně vejdou dva vesmíry. Nejdůležitější je uvědomit si příležitost a kontext, ke kterému text vzniká. A každý nesmysl k něčemu slouží. Znejišťuje. A znejišťování je funkce umění.

Vy jste před časem sestavil Desatero tvorby hudebních textů, které obsahuje základní rady, jak na to, případně čeho se vyvarovat. Rozšířil byste ho o něco dalšího?
Přiznám se, že už si ho sám moc nepamatuju. A obecně jsem vůči desaterům podezíravý, zvlášť proto, že dle křesťanské logiky je vnímáme jako souhrn nepřekročitelných zákonů. A já si myslím, že pravidla jsou od toho, aby je člověk v pravou chvíli porušil. 

Já bych tam doplnila hravost, která je i pro vaše texty typická.
Jestli hravost ano nebo ne, záleží hodně na autorovi, nedá se to univerzalizovat. Podobně je to s humorem. Já třeba humor používám i v bolestných chvílích. Dobře umístěný humor bolest dokonce i umocňuje, dá jí možnost se projevit, odžít si ji. Ale pravda je, že humor a hravost se až tak nepřekrývají. 

Z Desatera mi připadá nejpodstatnější čtyřka: Piš ze sebe a ze sebe. Aby autor nikoho nenapodoboval…
… a aby se velmi obezřetně vyjadřoval o věcech, které nereagují na jeho vlastní životní prožitek. A to i kdyby to byl prožitek přejatý třeba z knihy, protože člověk nemusí všechno vyzkoušet na vlastní kůži (ostatně v zájmu zlepšení světa bychom měli být schopní poučit se i z cizích chyb). Ale pokud budu mluvit o věcech, ke kterým sám nemám žádný vztah, nebezpečí, že text bude šustit papírem, prudce vzroste. Přitom je hrozně těžké jít takzvaně s kůží na trh. Ale psát o věcech, které se nás netýkají, nejde, to už je lepší vrátit se k instrumentální muzice.

Ale proč bych vlastně měla psát o tom, co se mě netýká?
Pozor, může jít o zakázku. Petr Michálek mě jednou požádal o text do inscenace svého divadélka Kam jdeš?, kde tématem bylo znásilnění. A jak má chlap, který s tím nemá žádnou osobní zkušenost ani na to žádnou vazbu, napsat text na tak extrémně vážné a citlivé téma? 

Může to samozřejmě odmítnout, ale zároveň je to autorská výzva.
Dám jiný příklad, ne ze své praxe. V americkém muzikálu Hamilton umře prvorozený syn a jeho rodiče o tom zpívají píseň It´s Quiet Uptown. A zpívá se tam „They are going through the unimaginable“, kde tvůrce dává najevo, že on si to sice neumí představit, ale tematizuje to, dohromady s hubou. Jenže takhle se tomu nedá vyhnout pokaždé. A jsou témata, do kterých se vstoupit asi vůbec nedá. A když se vrátím k té zakázce pro Petra Michálka, nakonec jsem mu neposlal uzavřený tvar, ale tři fragmenty. Oni je složili dohromady tak, že to divadelně funguje.

Bylo to jedno z nejtěžších zadání?
Jednoznačně. A když se vrátím k tomu humoru. Vezměme si třeba vtipy o smrti, je jich spousta, smrti se černý humor dotýká běžně. Ale pro znásilnění obdobná míra neexistuje. Všichni cítíme, že je tu nějaká hranice, jejíž překročení by dopadlo špatně, anebo by se to muselo přiznat a protáhnout to takovým katarzním momentem, který by to dokázal sám zreflektovat. Ale to je pro jinší kabrňáky, než jakým se cítím být já.

Jedním z bodů vašeho Desatera je pokyn nasávat inspiraci a poslouchat konkurenci. Měl jste nebo máte sám nějaké vzory?
Určitě Jiřího Suchého. Miluji na něm to, jak sofistikovaně umí seřadit úplně obyčejná slova na malé ploše tak, že je to nečekaný, vtipný a zároveň máte pocit, že byste to klidně takhle nějak řekla.

Kdyby vás to ovšem napadlo!
Kdyby mě to ovšem napadlo. Obdivuju Jana Vodňanského za propojování technokratického přístupu s psychologií a filozofií, kdy přisypáváním nonsensu dosahuje kouzelných momentů. U Zdeňka Borovce si v jeho české muzikálové tvorbě vážím schopnosti vytvořit v písni přirozený dialog přesně rozrůzněných postav, které si dokážou bryskně vyměňovat repliky. Opět na malinké ploše je to chytré a vtipné. Když zalovíme v rapu nebo hip-hopu, mám rád Kata z Prago Union, jeho schopnost vršit významy rychle za sebou a rapovat češtinu, v tom je fenomenální. A i když rap není úplně moje hudba, tak mi přijde fascinující, co třeba dokáže zvukově udělat Eminem s anglickými slovy. Jeho cit pro komunikaci jazyka s rytmem je boží. A třeba Jananas je skvělej, Hm… jsou úžasný tím, že vyšli ze zhudebňování poezie a pak se začali klonit k vlastním textům a ty jsou ještě lepší, navíc se dokážou vyjádřit k opravdovým a současným tématům. Možností zamilovávat se do textaření někoho jiného je pořád nepřeberně. A kdo to ještě neudělal, má málo naposlechnuto.

Máte pocit, že současná textařina má nějak společný rys?
Neodvážil bych o tom vyslovit soud. Pravda je, že doba, kterou já už jsem nezažil, byla takzvaně jednokanálová nebo málokanálová, mám na mysli televizi, rozhlas, a když k tomu přičteme zastropování cenzurou, kdy okrajové proudy musely být téměř pod kobercem, byl hlavní proud hodně výrazný a tvořil společný kánon, ať už se komu líbil nebo ne. Zatímco dnešní žánrová rozkročenost je tak velká, že nejsme schopní mít v subkulturách a subžánrech naposlechnuto, ani je nejsme schopní vyjmenovat, protože jich je tolik, že nám všude něco utíká. Takže já se vůbec neodvažuju posoudit, jestli české textaření někam směřuje nebo nesměřuje, protože v jedné subkultuře směřuje někam a ve druhé úplně jinam. A čím dál víc se fragmentujeme. Jako bude mít za chvíli každý svou vlastní politickou stranu, tak začíná mít každý svůj hudební a textařský žánr.

‌

autor: Radmila Hrdinová / foto: Ivo Mičkal

Jan Duchek

Zpět