94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Záležitost stylu

31.7.2022

Krvák v provedení Divadla NA HOLOU z Hořovic
Krvák v provedení Divadla NA HOLOU z Hořovic je v mnoha ohledech záležitostí velice potěšující. Jsou tu výtvarně zdařilé loutky, za nimiž je vidět veliké množství práce (a podobně i na scéně), jsou tu herci, kteří je dovedou vodit, ale poradí si i se zpěvy a se stylizovaným jazykem scénáře, komplikovanou inscenaci zvládnou odbavit ve čtyřech lidech (to mě při děkovačce až překvapilo), je tu řada výborných nápadů a gagů… A přece jsem při první hronovské repríze od tři čtvrtě na pět patřil k těm divákům, kteří na začátku reagovali nadšeně – a postupně poněkud uvadali. Snažil jsem se sebezpytem poctivě přijít na důvody. Snadné to není, ale o nějaké teze se podělit pokusím.
 
Váchalovu poetiku v Krvavém románu nenesou ani tak konkrétní dějové peripetie šestákové zápletky (plné komplikací komplikací komplikací), ale kombinace tohoto děje s lahůdkovým jazykovým stylem. Ludvík Řeřicha se svými kolegy si toho je evidentně vědom: práce s češtinou se tu vyskytuje (především v podobě vypravěče/Váchala v podání Hanuše Tylicha, který jaksi učitelskou hlasovou modulací upomíná na typickou polohu Jana Hartla) a děj sice nebyl zbaven krutostí, oplzlostí a zákrut, ale přeci jen notně zestručněn. Zároveň se dle loutkářského instinktu řídí tím, že by se mělo méně mluvit a více jednat loutkou – což by bylo skoro všude jinde dobře, ale tady to najednou leckdy (a podtrhuju leckdy, ne vždy a pořád) vypadá, jako by opravdu šlo o to, CO se děje, a nikoliv o to, JAK se o tom vypráví.
 
To by byla celkem uspokojivá diagnóza problému, který v inscenaci vidím, nebýt toho, že myslím, že i toho si jsou tvůrci vědomi: Krvák dělá všechno proto, aby neplynul monotónně, objevují se tu ostré stylové střihy, duchovní se zčistajasna zjeví v činoherních okéncích, dojde na vtipné muzikálové číslo a výtvarný kód se několikrát promění, aby dovedl zas a znovu překvapovat (a někdy umí i velice přesně citovat konkrétní Váchalovy grafiky z předlohy).
Navzdory tomuhle všemu, navzdory vší téhle zjevné a obdivuhodné práci mě Krvák úplně uspokojit nedokázal, a to ze dvou zcela přízemních důvodů. Každý máme samozřejmě svůj vlastní divácký čas, ale osobně se mi zdálo, jako by stylové střihy, ale i jednotlivé gagy (na nichž inscenace vydatně a právem staví) přicházely vždycky o chvíli později, než bych potřeboval. Třeba konkrétně ta písničková scéna, v níž se semele řada popkulturních citací, působí zprvu nesmírně osvěžujícím dojmem (a je mimochodem výborně provedená), ale trvá tak dlouho, až nakonec nesmírně osvěžujícím dojmem působí i to, když skončí. A krom toho se mi zdálo, že ostré svícení (které má samozřejmě v grotesce své jednoznačné místo) v kombinace s neméně ostrým protisvětlem z hořících svíček (jakkoliv jsou nepochybně atmosférotvorné) je čistě fyzicky poněkud vysilující.
 
Zpět k úvodní tezi: myslím, že Krvák Divadla NA HOLOU je inscenace, která si zaslouží hluboký obdiv. Vlastně už mě dlouho takhle moc nemrzelo, že jsem neměl tak jednoznačný divácký zážitek, jaký bych si přál.
 
Michal Zahálka
 

Zpět