Váchalovu poetiku v Krvavém románu nenesou ani tak konkrétní dějové peripetie šestákové zápletky (plné komplikací komplikací komplikací), ale kombinace tohoto děje s lahůdkovým jazykovým stylem. Ludvík Řeřicha se svými kolegy si toho je evidentně vědom: práce s češtinou se tu vyskytuje (především v podobě vypravěče/Váchala v podání Hanuše Tylicha, který jaksi učitelskou hlasovou modulací upomíná na typickou polohu Jana Hartla) a děj sice nebyl zbaven krutostí, oplzlostí a zákrut, ale přeci jen notně zestručněn. Zároveň se dle loutkářského instinktu řídí tím, že by se mělo méně mluvit a více jednat loutkou – což by bylo skoro všude jinde dobře, ale tady to najednou leckdy (a podtrhuju leckdy, ne vždy a pořád) vypadá, jako by opravdu šlo o to, CO se děje, a nikoliv o to, JAK se o tom vypráví.
To by byla celkem uspokojivá diagnóza problému, který v inscenaci vidím, nebýt toho, že myslím, že i toho si jsou tvůrci vědomi: Krvák dělá všechno proto, aby neplynul monotónně, objevují se tu ostré stylové střihy, duchovní se zčistajasna zjeví v činoherních okéncích, dojde na vtipné muzikálové číslo a výtvarný kód se několikrát promění, aby dovedl zas a znovu překvapovat (a někdy umí i velice přesně citovat konkrétní Váchalovy grafiky z předlohy).
Navzdory tomuhle všemu, navzdory vší téhle zjevné a obdivuhodné práci mě Krvák úplně uspokojit nedokázal, a to ze dvou zcela přízemních důvodů. Každý máme samozřejmě svůj vlastní divácký čas, ale osobně se mi zdálo, jako by stylové střihy, ale i jednotlivé gagy (na nichž inscenace vydatně a právem staví) přicházely vždycky o chvíli později, než bych potřeboval. Třeba konkrétně ta písničková scéna, v níž se semele řada popkulturních citací, působí zprvu nesmírně osvěžujícím dojmem (a je mimochodem výborně provedená), ale trvá tak dlouho, až nakonec nesmírně osvěžujícím dojmem působí i to, když skončí. A krom toho se mi zdálo, že ostré svícení (které má samozřejmě v grotesce své jednoznačné místo) v kombinace s neméně ostrým protisvětlem z hořících svíček (jakkoliv jsou nepochybně atmosférotvorné) je čistě fyzicky poněkud vysilující.
Zpět k úvodní tezi: myslím, že Krvák Divadla NA HOLOU je inscenace, která si zaslouží hluboký obdiv. Vlastně už mě dlouho takhle moc nemrzelo, že jsem neměl tak jednoznačný divácký zážitek, jaký bych si přál.