Žena mě tu trpí

4.8.2023

S dramaturgem, lektorem, hercem, pedagogem, muzikantem a scenáristou Miroslavem Ondrou jsme se pro účely rozhovoru sešli v čajovně. Rozhovor vypukl spontánně dřív, než jsem se stihl oficiálně na něco zeptat, neboť se objevili další tazatelé, kteří první tři dotazy stihli položit za mě. 

Mironi, řekni nám prosím, čemu se teď věnuješ?

Já se teď věnuji už asi rok svému novému projektu, který se jmenuje manželství.

Režíruješ?

Je to spíš taková neviditelná dramaturgie.

A nějaké umělecké projekty?

Za chvíli začne sezóna, kdy připravujeme novou inscenaci v Městském divadle Brno. Muzikál Addams Family. Těším se na to. A potom inscenujeme s Dodem Gombárem poslední román Kateřiny Tučkové Bílá Voda o internačních klášterech v padesátých letech, to bude mazec.

Ty už máš na Hronově docela historii, že?

Ano, poprvé jsem tu byl jako seminarista v roce 1999 na semináři u Václava Špirita. Pak jsem na Hronov jezdil dál s nějakými pauzami, protože jsme ve stejném termínu pořádali svůj vlastní divadelně-filmový tábor. Pak jsem se sem probojoval přehlídkovým systémem s divadlem Point s inscenací Testosteron a také jsme tu hráli několikrát s Buranteatrem v rámci inspirativního programu.

A nyní jsi tedy lektorem semináře. Jak se ti to stalo?

V roce 2021 jsem musel ze dne na den zaskočit Štěpána Pácla, který se roznemohl, a už mi to nějak zůstalo. Moje žena byla dost proti, protože Jiráskův Hronov vždycky považovala primárně za svůj píseček a cítila mě jako lišku v kurníku.

Ale pozdravíte se, když se tu náhodou potkáte?

Ano, to my se vidíme rádi, pozdravíme se a jdeme si každý po svých pracích a zábavách. Už mě tu začíná trochu tolerovat, ale nadšená z toho není.

Když jsi se sem probojoval se souborem, měl jsi už v té době zkušenosti s lektorováním přehlídek?

Ano, to už jsem měl dost porotování za sebou, hlavně na Valašském křoví.

Jak se ti přijímala zpětná vazba od lektorů, když jsi byl zvyklý stát na druhé straně?

S pokorou, opravdu myslím, že přijímat zpětnou vazbu je úplný základ naší práce. A hlavně si ji proboha nebrat osobně. Mám dost kamarádů profesionálů, se kterými nemám stejný vkus, ale umíme si říct: „Tvoje inscenace se mi nelíbila proto a proto.“ A to je vzácný dar.

Co je tvou oblíbenou divadelní estetikou? Co máš na divadle rád?

Mám široký záběr, činohru, operu, muzikál, velká plátna i komořinku. Rád se směju, ale rád se i potrápím na nějakém zajímavém aktuálním tématu. Baví mě, když se to spojí, když si mohu užít zábavu, ale přichází s tím i nějaké zatrnutí. Třeba když se přistihnu, že se směji něčemu, čemu bych se smát neměl, nebo když mě donutí změnit sympatie k nějaké postavě.

Odcházel jsi někdy vysloveně uražen?

Ano. Nesnáším nadřazenost, když na mě inscenátoři hledí svrchu stylem „diváku, když to nechápeš, tak se s tebou nemáme o čem bavit“, to mě dokáže vysloveně naštvat. Taky mi vadí ledabylost…

Zvlášť je-li spojená s vysokou ambicí?

Ano, deklarovaná vysoká ambice spojená s odfláknutou prací a nedotažeností, to mě rozčiluje.

Je něco, co si neseš z amatérského světa do toho profesionálního?

Uvědomění, jak důležitá je hravost. Já začínal v amatérském souboru v Prostějově, který byl naprosto tradiční, ale viděl jsem hravost těch dospěláků, jak si ze sebe dělají legraci, jak si hrají mezi sebou a jaký mezi nimi byl pocit sounáležitosti. Ve všech svých profesionálních angažmá jsem to pak cítil a díky tomu chodím do divadla rád a neříkám tomu „chodit do práce“.

Máš tendenci profesionály posílat na amatérská divadla nebo festivaly?

Někteří na to koukají spatra, ale není jich moc. Osobně mezi profesionálními a amatérskými inscenacemi nerozlišuji – když o divadle mluvím se svými studenty, vždycky tam zahrnuji i amatérská představení.

Je nějaký důvod, proč by měl někdo divadlem nepolíbený jet na Hronov a účastnit se semináře?

Určitě může zvítězit téma. Každý jednotlivec má svá témata a je dobře se na ně podívat z různých úhlů, třeba i prostřednictvím divadla. A pak bych Hronov doporučil kvůli setkávání s lidmi a kvůli té hravosti, které je tu plno. To mě baví i v profesionálním divadle, setkávat se s ostatními tvůrci, zajímavými lidmi. Co je divadlo jiného než setkávání, komunikace? A Hronov je epicentrem, potkáte se s diváky, na diskusích v klubech, večer u sklenky, poté, co dvakrát zabijete Janka. Můžete mluvit o představení, které vás úplně rozlítilo, a kolega, který s vámi před chvílí hrál a zpíval, odloží kontrabas a namítne, že se mu ta inscenace hodně líbila. Pak řešíte, proč vás to bavilo a proč se vám to nelíbilo. U Jiráskova Hronova bych lákal na setkávání a na semináře.

Nutno říct, že tady nejsi jenom kvůli divadlu, ale že tu taky hraješ s kapelou. Kde a kdy tě můžeme vidět?

Ono to vlastně souvisí s jedním tím seminářem. Herecký trénink II. má podtitul Herec a rytmus. Připadá mi, že lektor by měl inspirovat – a seminaristé by měli mít možnost se přesvědčit, že to, co se je snaží učit, také sám používá. Klezmerová kapela, ve které hraji na akordeon, tedy rytmicko-harmonický nástroj, se jmenuje Létající rabín a hraje v pátek 4. srpna  od 17:15 v parku Aloise Jiráska.

Vedle herce jsi taky scénárista. Myslíš, že je výhoda, když je autor přítomen přímo na jevišti?

Jak v čem. Ne vždy je to výhodné. Pokud autor neoplývá jevištním charismatem, tak to fungovat nemusí, ale pokud ano, tak se to naopak výborně posiluje. Třeba u Divadla Járy Cimrmana není vidět rozdíl mezi autory a interprety. Všichni herci DJC vypadají, že si svůj text mohli napsat. Nebo V. A. D. Kladno. Honza Červený je nejen vynikající autor, ale také charismatický herec. Ví perfektně, co říká, a zároveň jevištně existuje s tématem. Navíc má takové herce, kteří mají tak velké jevištní kouzlo, že soubor má pak charisma jako celek, a to je potom divadelní zážitek. Základem skvělého hereckého výkonu na jevišti je právě to, aby divák nepoznal, že herec není autorem textu, který říká.

Ptal se Jan Duchek

Miroslav Ondra

Zpět