95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Život mezi prsty
6.8.2021
Ono je to vlastně ohromně jednoduché. Dřevěná lžíce, smaltovaná mísa, sáček pšenice a pár jednoduchých slovíček ve vhodně zvoleném pořadí.
Ono je to vlastně ohromně jednoduché. Dřevěná lžíce, smaltovaná mísa, sáček pšenice a pár jednoduchých slovíček ve vhodně zvoleném pořadí. A pak Hanka Voříšková: krásná, útlá, vysoká, stříbrovlasá, s lišáckou jiskrou v oku a schopností se člověka dotknout. Těžko se asi najde někdo, kdo by si ji neoblíbil. Zatímco v některých jiných inscenacích působila třeba i lehce ezoterickým dojmem a jaksi všeobecně, povrchně pravdařila, v Přesýpání je prostě jenom pravdivá.
Sešly se tu tři síly, jež by obstály i samostatně. Tou první je Hanka jakožto fascinující a zcela přirozená interpretka poezie. V jejím přednesu nezazní jediný falešný tón, jediný efekt, jakými často i profesionální herci maskují nedostatek porozumění textu. Hanka přednáší rovně, napřímo, s osobním ručením – a k tomu dovede přesně zacílit pohled tak, aby promluvila ke každému osobně.
Tou druhou je Hanka jakožto výtvarnice. S tou lžící, mísou, sáčkem a pšenicí dovede kouzlit, aniž by se předváděla. Tvoří metafory a obrazy, jednoduché a čitelné, ale bez klišé. Jakkoliv je to podobenství o přesýpání života tak nějak nabíledni, nepůsobí vůbec lacině.
A tou třetí je Hanka jako básnířka. Texty z Přesýpání nejsou doprovodem k výtvarničení, ale zcela svébytnou, prvotřídní poezií, jež dovede pracovat se zkratkou a vtipem, hraje si se slovy, čaruje s významy a v pravou chvíli umí dodat přesně odměřenou mikroskopickou dávku patosu.
Jednotlivé básně původně netvořily kompaktní skladbu, vznikly v průběhu tří desetiletí, ale dohromady celá ta kompozice dává veliký smysl. Je to výpověď o životě, který plyne „jako smrdutá líná bažina“ i „jako úprk splašených antilop“. O naději, o těšení i o tom, na čem nakonec záleží.
Je to to nejmenší divadlo, které je na letošním Hronově k vidění – a přitom je obrovské.
