Zkouším sama sebe překvapit

2.8.2023

Veronika přijela na Hronov i se svým mužem a dvěma dětmi. Podaří se mi ji odchytnout v kavárně Pod křídly anděla, kde si připravuje věci na svůj zítřejší seminář. S Veronikou si chci povídat o tom, čím je pro ni jiný než ostatní workshopy, které učí, a co má na své tvorbě nejradši.

Anotace ke tvému semináři začíná slovy zastavení–pohyb–dynamika–rytmus–dech– tenze–uvolnění. Jsou to klíčové pojmy pro tvůj letošní seminář?

Nejsou to zásadní pojmy pro letošní seminář, ale určitě to jsou základní pojmy pro práci s tělem ve skupině a v prostoru. Je důležité si je uvědomit pro práci s pohybem na jevišti. Často není problém lidi přimět k pohybu, ale dostat do toho pohybu zastavení a nějakou dynamiku. To je věc, která nevzniká sama, ale musí se na ni upozorňovat a nějak ji korigovat. Pokud chybí v jakékoli performance, ať taneční nebo mluvené, tak zůstane většinou plochá. Pro mě je tím pádem důležité, aby si tyhle věci lidé uvědomili pro svoji pozdější práci pro jeviště. A na semináři s tím pracujeme různými způsoby.

Je to pro tebe v tvorbě dlouhodobě důležité? Došla jsi k tomu postupně, nebo to znáš od začátku? Vychází tohle dělení z tvojí vlastní zkušenosti?

Myslím, že jsem na to přišla v rámci vedení seminářů. Hlavně při vedení mladých lidí jsem zjistila, že mají problém se zastavit. Nebo se umí zastavit, ale zůstanou povolení. Ale doopravdy se zastavit v přítomnosti a jenom zůstat stát je pro spoustu lidí hrozný problém. Jen se zastavit a stát. Tady na Hronově s tím lidé nemají až takový problém jako jinde. Je vidět, že se s tím nesetkávají poprvé a umějí s tím trochu pracovat. Obecně je ale problém donutit lidi vědomě se zastavit. Takže nejde o to se vypnout, ale zastavit – a přesto zůstat aktivní.

Když jsi koncipovala seminář pro JH, vycházela jsi ze svých předešlých workshopů? Co hrálo roli při formování konceptu semináře PEL?

Osmidenní seminář jsem ještě nevedla, tenhle je nejdelší. Díky tomu, že už učím dlouho, mám vždycky z čeho brát, a zjistila jsem, že některá zadání a cvičení hodně opakuju. Pořád jsou zajímavá, protože každé cvičení je při práci s každou skupinou pokaždé trochu jiné. Tentokrát mě ale napadlo, že si seminář na Hronově vezmu jako svoji osobní výzvu a zkusím sama sebe překvapit. Počkat, co mi na místě přijde za nápady. I proto jsem to nazvala experimentální laboratoř. Takže jsem si vůbec nic nepřipravila, nemám konkrétní plán, který mívám obvykle. Mám s sebou samozřejmě svoje poznámky, které můžu kdykoli použít, a někdy se do nich podívám, protože některá cvičení se dají opakovat pořád dokola. Jinak to ale nechávám plynout a inspirovat se konkrétní skupinou. Takže čekám, kam nás to zavede.

Učíš seminář, který vzniká teď a tady. Jak ho reflektuješ průběžně?

Stalo se, že z každého ze čtyř seminářů, který zatím proběhl, mi zpětně vylezlo nějaké scelující téma. Každý den odpoledne jsem si sedla a pojmenovala si, čemu jsme se věnovali, a chci v tom pokračovat až do konce. Takhle mi vznikly názvy jednotlivých dní – a jsem zvědavá, jestli nám to hodí třeba nějaký příběh.

Takže vznikají takové kapitoly seriálu PEL?

V podstatě jo! Můžu ti je dokonce přečíst: První den jsme měli ladění. Druhý den byl ponor. Třetí den start a čtvrtý, dnešní – smysl. Dneska mě napadl dokonce i název pro zítřek, tak jsem si ho pojmenovala rovnou, ale další den už ne! Zítra budou studie. Docela hezky funguje nechat to volně plynout a pak si večer předem sesumírovat, co bychom mohli další den dělat. Většinou se ale stejně něco změní ještě na místě, protože mě napadají zadání, která bychom mohli vyzkoušet a která jsem ještě nikdy nedělala. Říkám jim: něco mě napadlo, vůbec nevím, co to udělá, nikdy jsem to nezkoušela, ale pojďme to zkusit a uvidíme, co to dá. A vychází z toho hrozně super věci.

Přijela jsi sem s partnerem a s dětmi. Dopoledne učíš, odpoledne kojíš, připravuješ seminář, chodíš na představení. Dá se to skloubit?

Jsem tu vlastně trochu náhodou. Terka Ondrová mi volala chvíli před tím, než se zahajovaly přihlášky do seminářů. Prý na mě dostala od někoho tip a ptala se, jestli bych neměla čas. Řekla jsem jí, že bych mohla přijet, jen pokud bude mít čas i zbytek rodiny, protože je musím vzít s sebou. Můj muž měl na celý týden zrovna v diáři volno až na jedno představení na konci týdne – a to bylo zrovna v Hronově. Takže on hraje v sobotu Maxipsa Fíka a tím to bylo jasně daný.

Co děláš nejradši? Hraješ si, hledáš, zkoušíš, chybuješ, selháváš nebo objevuješ?

Já mám nejvíc ráda hraní si. To mě baví hodně, protože může dělat úplnou blbost. Tady na semináři jsme třeba dali zadání, aby si představili, že je na zemi písek a oni do něj kreslí různými částmi těla kruhy. Rukama, nohama, tělem, ramenem, čímkoliv. Pak jsme to rozvinuli dál, aby dělali kruhy všude po prostoru. A to je to hraní si. Zkus si udělat kroužek klíční kostí! A když zkusíš části těla kombinovat, rozhýbeš se a donutí tě to používat opravdu celé tělo. Nebo jsme si hezky hráli hned první den, když jsme se seznamovali s prostorem. Od festivalu jsme na seminář dostali obrovskou tělocvičnu v základní škole. Když jsem do ní poprvé přišla, zděsila jsem se. V tak velkém prostoru se nepracuje úplně dobře, když chceš dělat intimní věci nebo když se potřebuješ dostat do nějakého vnitřního pocitu. Nakonec jsme se ale s tím prostorem hezky sžili a funguje to dobře. Na zemi tam jsou udělané takové ty barevné čáry kvůli různým hrám – černé, bílé, žluté, přerušované… A když jsme se s tím prostorem seznamovali, hráli jsme si s těmi čarami – vedli pohyb podle nich, nechali se inspirovat. A to vzniklo na místě. No a to ostatní, na co ses ptala, to děláme pořád. Chybovat a selhávat je klasika. Chybovat znamená zjistit, že něco nefunguje – a to je při práci taky hodně důležité.

Ptala se Johana Jurášová

Veronika Vaculíková

Zpět