Zpívající tučňáci kontra Bůh

4.8.2025

Bohumínský soubor Kukuč si pro svou inscenaci, jež byla do programu Jiráskova Hronova doporučena z Popelky Rakovník 2024, vybral mezi divadelníky poměrně populární text Ulricha Huba Na arše v šest (na serveru i-divadlo.cz najdete v tuto chvíli 12 jeho profesionálních inscenací). Ten je do velké míry založen na tom, že všechna ta boží hovádka, která v něm vystupují, neustále na něco zapomínají a skutečnosti, které jsou zcela zjevné, si neuvědomují. Ostatně na takovém pomýlení je postavena i zápletka – tedy potřeba naštosovat extra počet tučňáků, o kterých jsme se dozvěděli, že jsou výborní plavci, na Noemovu archu. Sledovat takovou kavalkádu natvrdlosti pro mě byl poněkud frustrující zážitek, obzvlášť v kombinaci s tím, že se v inscenaci porůznu žongluje se závažně působícími tématy, postavy se navzájem katechizují a vyznávají ze svého osobního vztahu k Bohu, ukazují se různé valéry víry, skepse, pochybnost, slepá oddanost atp., aniž by bylo možné poznat, co si o nich tvůrci vlastně myslí.

Náboženská témata tvůrci vlastně shrnou „poučením na závěr“, kde si Boha a vztah k němu definují po masarykovsku jako vnitřní morální kompas. Nezdálo se mi ale, že by se dva privilegovaní tučňáci rozhodli zachránit třetího z jakýchsi náboženských pohnutek, ale spíš prostě proto, že ho mají rádi a připadá jim kruté a nespravedlivé přivést ho do záhuby. Jak to tedy postavy tohoto apokryfního příběhu s Bohem mají a co vlastně v tomto absurdním světem Bůh představuje, to z inscenace nezjistíme.

Jenomže vzhledem k tomu, že celou necelou hodinu strávenou s Bohumínskými jsem byla strhávána touhou performerek a performerů si kolektivně zablbnout, nevadilo mi nakonec vůbec, že některá textem podaná témata nechávají ležet a běžet, dokonce si myslím, že se na řadu těch religionistických narážkách mohli zvesela vykašlat. Inscenace by pak přímočařeji signalizovala, že se jedná v první řadě o trochu absurdní úlet, v němž jde spíš o muzikálové výstupy (k nimž mají Bohumínští vlohy!) s přetextovanými hitovkami a parodickými tanečky, a já bych proti tomu vůbec nic neměla, naopak bych tento přístup snáze přijala. S ohledem na toto jevištní skotačení působí Tučňáci na arše takovým studentským, chtělo by se mi říct až školně-besídkovým dojmem, což sice vzbuzuje negativní konotace, ale Kukuč dokázal, že i takový typ produkce si lze užít. 

Na závěr cítím ještě potřebu ocenit ponožky. Když je performerstvo na jevišti v ponožkách, zpravidla to ve mně vzbuzuje dojem, že se bojí pošlapat baletizol, někdo jim zamknul boty v šatně nebo prostě nepřišli na adekvátní obuv ke kostýmu. Pro tučňáčí nohy to ale neplatí, na ty se ponožky hodí úplně náramně, zejména s významotvorným barevným odlišením. Jásám!

‌

foto: Ivo Mičkal

Kukuč, Bohumín

Kukuč, Bohumín

Kukuč, Bohumín

Zpět