Zrození Otesánka aneb Gastropoetika

9.8.2024

Představení Strávíš to, Otýlie? jako by začalo již na náměstí před Jiráskovým divadlem. Po cestě na stadion mě lidé se záhadným výrazem ve tváři varují před místy v první řadě, což na místě opakují i uvaděčky. Scéna je pokryta igelitem. Na druhé repríze je nás asi sedm a všichni sedí pro jistotu úplně vzadu, a tak si nakonec sedám blíž, aby měli pro koho hrát.

Hlavní herečka v roli Otýlie sedí u stolu a před očima se jí odehrává její životní příběh – jak se to tak pár okamžiků před smrtí stává. Sérii situací ilustruje hrou s loutkami, které si postupně vyrábí z objektů nějak spojených s potravinami. Sekunduje jí kolega, který mezi jednotlivými výstupy donáší nové rekvizity a sklízí ty staré (nebo alespoň jejich zbytky). Klíčové momenty ze života Otýlie se týkají zážitků, které jí ublížily a přetvořily ji v osobu, jakou vidíme dnes. I proto se s nimi vyrovnává tak, že pokaždé většinu své „dočasné scénografie“ rozmačká, rozseká či rozsápe a následně i nacpe do chřtánu. Otýliina identita je postavena na tloušťce, přejídání, agresi a šikaně. Výběr písní znějících z malého přenosného reproduktoru, který obsahuje úryvky skladeb Leoše Mareše, Dády Patrasové a dalších, posiluje iluzi toho typu dětství nultých let, v němž člověk není vítaný. Role objektů přeskakuje mezi postavou a předmětem nenávisti, který pak herečka v emocionálním výbuchu ničí. Zároveň zůstává otevřeno, jestli se násilí aplikované na loutky děje pouze v její hlavě, nebo jestli jej opravdu vykonává. Manipulace s objekty je spíše hrubým náčrtem než oživením – něco mezi pokusem o ilustraci narativu a symbolickým náznakem. Symbolická likvidace předmětů, které zastupovaly postavy v jednotlivých situacích, by ale nejspíš fungovala lépe, kdyby práce s loutkou byla propracovanější.

Dramaturgie jídla, které v inscenaci vystupuje, působí nedotaženě. Po sladkostech ze začátku příběhu (bonbony, brumíci a buchta) následuje syrová řepa, syrové těsto, sojová omáčka a šlehačka – věci poměrně nejedlé, které postupně přestávají zastupovat postavy, ale jsou spíše výtvarnými elementy (listové těsto je zkrášlovací maskou na obličej, sojová omáčka lakem na nehty, šlehačka deodorantem). Přechod od sladkostí k ingrediencím může být přechod od dítěte k dospělému, který může metaforicky znázorňovat zvětšující se žravost hlavní herečky – stejně jako se postupně zvyšuje její hrubost a divokost a ona se stává jakýmsi Otesánkem s divokým leskem v očích, který je schopný sežrat všechno na co přijde. Proč je ale první láska znázorněná řepou? Aby její rozmačkání v krájedle evokovalo krev? Bohužel se mi nedaří nalézt hlubší souvislost. Samotný výtvarný efekt nestačí k tomu, aby výběr nepůsobil jako vnějškový. Často se zdá, že se roztírají potraviny jen, aby se roztíralo. Listové těsto i sojová omáčka sice vytváří vizuálně zajímavé momenty, ale jako by postrádaly důvod. Navíc je herečka nekonzumuje – a pokud se od principu „každé trauma, co tu hraju, stejně sežeru“ ustupuje jen proto, aby se mohla víc zaneřádit scéna, výsledek paradoxně není tak působivý. Stejně tak houbička na nádobí použitá k úklidu stolu působí od začátku nepatřičně, takže ruší překvapivý moment trestu smrti.

Představení působí spíše jako trénink práce s určitými prostředky (ne vždy opodstatněnými) než jako hotové dílo s jasně artikulovanou výpovědí. Na závěr musím zdůraznit, že se mi představení velmi líbilo, bavilo mě, a ačkoli to tak možná nevypadá, mé všetečné poznámky jsou spíše dobře míněnými radami (čert ví, jestli stejně dobrými jako dobře míněnými). Takže díky za navázání na gastropoetickou linku, pokud na to budou mít tvůrci náladu, potkejme se v Tritonu!

(A třeba poznamenat, že k jistému potěšení všech se na této produkci ukázalo, jak šťastným rozhodnutím bylo dozatemnit blackbox na zimním stadionu, což považuji za velký přínos od festivalu pro divadelnictvo i jeho publikum.)

Loutková scéna Radost Strakonice

Loutková scéna Radost Strakonice

Loutková scéna Radost Strakonice

Zpět