95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Ztracený ve vlnách
7.8.2021
Scenáristka, dramatička a spisovatelka young adult fikce i normálních adult detektivek Iva Procházková (1953), držitelka pěti Zlatých stuh a dvojnásobná laureátka Magnesie Litery, často v rozhovorech podotýká, že se její díla opírají o osobní autentickou zkušenost, věrohodnost a pravdivost.
Scenáristka, dramatička a spisovatelka young adult fikce i normálních adult detektivek Iva Procházková (1953), držitelka pěti Zlatých stuh a dvojnásobná laureátka Magnesie Litery, často v rozhovorech podotýká, že se její díla opírají o osobní autentickou zkušenost, věrohodnost a pravdivost. Utopický román Soví zpěv, který se odehrává v (nyní již nedaleké) budoucnosti, v roce 2046, napsala německy v roce 1995 a českého vydání se dočkal o čtyři roky později.
Zkušenostní prožitek v žánru science fiction je z pochopitelného hlediska nesmysl, nicméně fikční svět, který ve své knize vykresluje, je zcela uvěřitelný, na jeho zákonitosti je snadné a možné přistoupit a čtenář či čtenářka se díky jeho efektní struktuře (střídání prozaických pasáží s dialogy, výčty, záznamy a poznámkami pod čarou) rozhodně nenudí. Zároveň však fyzické médium knihy umožňuje se v textu snadno k různým informacím vracet a případně si je ověřovat.
Spisovatelka příběh otvírá in medias res, a teprve při čtení se tak rozplétá nejen systém přetechnizovaného světa budoucnosti plného automatizovaných strojů a institucí na rozkoš, zpověď i výuku, ale především intimní zpověď osmnáctiletého Armina o jeho dysfunkční rodině, devítileté sestře Géze, matce, sousedech, spolužácích a spolužačkách. A také o světě, ve kterém je „katastrofa na spadnutí“, v tomto konkrétním případě je hnacím motorem pohromy neustávající déšť, jehož důsledkem je protržení hráze a zatopení severoněmeckých Brém, do nichž je příběh zasazen.
Nic z toho, co jsem napsal výše, jsem při vstupu do sálu, v kterém mě čekalo představení mosteckého souboru Všecky Barvy, nevěděl. Ani kdybych si přečetl anotaci ve festivalové brožuře, tak bych se nedozvěděl o mnoho více, a tak jsem si po delší době zažil na krátký okamžik autentický pocit absolutně nepoučeného diváka (a nejspíš díky tomu, se mi nepřihodilo to, o čem budu psát níže).
Inscenace Soví zpěv poměrně věrně kopíruju nejen strukturu, ale i syžet knihy. Divadelní narace se tím však ochuzuje o onu výše zmíněnou možnost zalistovat si zpět, nebo si sem tam přečíst vysvětlující poznámku pod čarou. Dramaturg Pavel Skála dramatizaci sice (správně) skládá z chronologicky řazených situací, opomíjí však, že se častokrát až zpětně (a opožděně) dozvídáme, co ten či onen fakt či pojem z nám doposud neznámého fikčního světa znamená. Jednoduše, inscenací nezalistuješ.
Ať už tento princip přijmeme jako záměrnou hru s divákem a jeho pozorností nebo nikoliv, režisér (také) Pavel Skála komponuje situace do zcela zřetelných a pochopitelných mizanscén, s užitím minimalistických, ale působivých jevištních prostředků a znaků. Vizuální stránka inscenace je kompaktní, je to pečlivě nazkoušený hodinový stroj, který bez zbytečných ornamentů odbíjí (a prolíná) jednu scénu za druhou, herci a herečky s minimální a občas až ledabylou (v pozitivním slova smyslu) autenticitou sehrávají své postavy. Potíž však nastane, když se do inscenace zaposloucháme. V tom okamžiku se ukáže, že hodinový stroj tiká i v hercích a temporytmus jejich monologů a dialogů řídí neviditelný metronom, který nejenže po celých padesát minut nezmění frekvenci, ale řídí snad i neměnnou monotónní intonaci všech vyřčených replik. (Vědomě užívám slova „metronom“, ostřejší, ale přesnější pojem „kolovrátek“ by se ke zvolenému inscenačnímu klíči nehodil).
Tenhle neutuchající stejnosměrný a stále stejný proud, který je zřetelně inspirován strukturou původní novely, se přelije přes všechny hroty, gradace a propady dramatických situací příběhu a zalije je tak, že téměř nejsou vidět (pochopitelně obrazně), což diváka unavuje a uspává (bohužel doslova, viděl jsem v hledišti několik klimbajících hlav). Vrcholné drama záchrany života Arminovy sestry v zatopeném a ochromeném městě pak dostává stejnou váhu jako návštěva centrální knihovny, smrt Arminovy matky je stejně důležitá jako sestřin vtip o vůni bifteku a „porušení listovního tajemství“ spolužačky Rebeky je totéž co návštěva domu sexuálních služeb.
Rozhodně se však nejedná o neodstranitelný problém a inscenace – podobně jako její předloha – je poutavým příspěvkem do kategorie divadla pro mládež, kterého se u nás ani na poli profesionálního divadla příliš nedostává. Otázkou tak zůstává, jak s novelou naložit za pár let, neboť svět, který před téměř 30 lety Iva Procházková vymyslela, je nám stále blíž a blíž.
