Ani jeden rok bez Geisslerů

4.8.2026

Co pamatuju, ani jeden rok Jiráskova Hronova se neodehrál bez souboru Geisslers Hofcomoedianten. Je to celkem logické vzhledem k tomu, že se jedná původně o náchodský soubor a mnozí z těch, kdo jsou (či byli) jeho členy, jezdili do Hronova i před založením souboru. Já jsem je na JH poprvé viděla hrát na otevřené káře hru Amor tyran z roku 2002. Soubor stále expanduje, nabírá mladé zajímavé lidi, má své místo na pražském ostrově Štvanice a je už plně profesionalizován (neboť zakladatelé postupně vystudovali příslušné školy a být amatéry už prostě nešlo). Geisslers Hofcomoedianten můžete vídat nejen na Hronově, ale především v jejich druhém domově na Kuksu, kam se určitě na konci prázdnin vypravte na všestranný festival odehrávající se na několika místech malebného městečka, jemuž dominuje hospital obklopený Braunovými sochami ctností a neřestí.

Divadlo, vycházející ze starodávných, převážně barokních textů, je pojímáno s nadhledem, mnohdy až třeštivě bláznivým, a divák se na něj tedy musí naladit. I když ne všechno pochopí, atmosféra, kterou Geissleři vzbuzují, je neopakovatelná. A patrně i nenapodobitelná, přestože v rámci souboru ji lze předávat, jak ukazují mladší herci a herečky, kteří do souboru postupně přišli. Tím patrně nejmladším je Vojta Franců. Byť DAMU dostudoval teprve nedávno, má už toho za sebou dost. Je nejen zaujatým hercem souboru, ale také autorem interaktivních Alchymistů a závěrečného dílu trilogie z třicetileté války HORRI-BILI-CRIBRI-FAX, na kterém pracoval s Kateřinou Letákovou. 

Je pravda, že ne vždy v díle Geisslerů „krása střídá nádheru“, někdy naopak horor střídá ještě větší horor. Tak to je právě u jmenované trilogie, jejíž první část je inscenace 27, v níž se hrstka diváků jakoby ocitá v kůži sedmadvaceti českých pánů, kteří skončili v roce 1621 popravou (z děr v obrovské látce divákům čouhají jen hlavy, a děj se odehrává mezi nimi a nad nimi). Druhá část vytvořená na základě románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus Hanse Jacoba Christoffela von Grimmelshausena je parádním číslem v repertoáru Vojty Franců, který hraje titulní postavu jménem Simply Simplicius po celou dobu na nakloněné rovině nejen fyzické, ale i duševní (bylo loni k vidění na JH). No a do třetice tedy patrně nejdivočejší a chvílemi až poněkud nechutný kus HORRI-BILI-CRIBRI-FAX z roku 2024, který vznikl na základě barokního satirického spisku Andrease Gryphia Horribilicribrifax. Ten nyní dospěl na Hronov a v potemnělém sále Josefa Čapka se odehrávaly věci krvavé, špinavé, létaly tu končetiny a jiné intimní části těla, umazána byla nejen těla, ale i duše postav. Martin Bohadlo, Aleš Pospíšil a Vojta Franců s průvodkyní a představitelkou veškerého ženství Claudií Eftimiadisovou nás zavedli do marastu následujícího po mnoho desetiletí trvající válce a uzavření vestfálského míru a názorně ukázali, že ustanovený mír a svoboda ještě nemusí znamenat blahobyt a dobré žití. Právě naopak – chudoba, mor, hladomor, znásilňování, rvačky a půtky, krutost a bezcitnost. To všechno ovšem nadlehčuje vysoká nadsázka, až klukovská hravost protagonistů, hraniční humor a chvílemi až eskamotérské výkony Geisslerů. Je to zkrátka podívaná. A na tu si Geissleři z titulu svého barokního základu potrpí. Takže pokud je chcete vidět znovu v plné kráse, kromě festivalu Theatrum Kuks můžu doporučit i nejnovější chystanou inscenaci Divadlo světla, operu o muži, který rozsvítil barokní Prahu, které mj. doputuje na podzim do pražské Hybernie (a znalci vědí, že právě tady kdysi bývalo Divadlo hraběte Šporka). 

‌

foto: Ivo Mičkal

Geisslers Hofcomoedianten, Praha

Geisslers Hofcomoedianten, Praha

Geisslers Hofcomoedianten, Praha

Zpět