Boyband bez Filipa?

2.8.2026

Hudební historie je plná příběhů kapel, které se musely rozloučit s jedním ze svých členů. Metallica před debutovým albem vyhodila kytaristu, Nirvana po prvním LP vyměnila bubeníka, Pink Floyd opustil Syd Barrett a z Genesis odešel Peter Gabriel. Pět členů turnovského uskupení Tutu Bazo v inscenaci Čekání na Filipa řeší identický problém: na zkoušku jejich kapely opět nedorazil šestý instrumentalista, Filip. O důvodu jeho nepřítomnosti mají hoši jasno hned: může za to jeho nová známost, Kristýna, která – podobně jako Yoko Ono – jej od kapely odtahuje a tím ohrožuje její existenci. Zato ta předchozí, Vendy, ta byla skvělá, dokonce by se jim do kapely hodila i s Filipem.

Zkouška se tak průběžně přelévá v kapelní schůzi, na které se v rámci zdánlivě nezávazného plkání o holkách dozvídáme podrobnosti ze života přítomné pětice. Základní povahovou charakteristiku postav nám nabídne už občerstvení, které si v expozici přinášejí: pivo s patentním uzávěrem, pivo v plechovce, jupík, bikavér, iontový nápoj a banán. Svoje mnohdy groteskní charaktery pak herci udržují a pointují po celou dobu představení. 

Čtyři bloky tematických zpovědí jsou nepravidelně proloženy písněmi, jejichž texty tvoří variace na některou ze zpovědí, nejčastěji tu nejtrapněji znějící. Zmnožování a opakování těchto vtipně naivních textů ve stylu voicebandu či beatboxu chlapeckých kapel doplňují podobně (v dobrém slova smyslu) přiblbé choreografie. Herci jsou si moc dobře vědomi trapnosti těchto situací, což ostatně i sami komentují tím, že „spirála trapnosti se roztáčí“. Ostatně v okamžicích, kdy parodují dívčí a ženské postavy, se s přepjatou stylizací vydávají až těsně za hranu snesitelnosti, ale právě zvolený žánr trapnosti a nadsázky jim umožní z této na sebe nastražené pasti unikat.

Vtipné a mnohdy milé vzpomínky na lásku k přírodě z lesní školky, na lásku z druhé třídy, na družinu, na maminku a na lásku k letadlům, vyprávění o holkách z brigády v kempu, o naslouchání a vztahových nepochopeních střídají vážnější tóny promluv o tom, čeho se děsí, z čeho jsou smutní a co je štve. Zde se jedna z písní promění ve sžíravý politický protestsong proti současným vládním představitelům. V závěrečné písni o dívání se k obzoru si každý z členů zformuluje, co je jeho snem v budoucnosti. Po nerozhodném hlasování, jestli chybějícího člena z bandu vyhodí, se ozývá Kristýna, že se s Filipem rozešli, a posléze i Filip, že na zbytek čekají s Vendy v hospodě, aby jim oznámili šťastnou novinku. S nejistou nadějí na lepší budoucnost (kapely) tak pětice odchází za nimi.

Čekání na Filipa je excelentní ukázkou autorského divadla se silnou výpovědí generace Z. Je svižné, zábavné i mrazivé a v jeho příbězích se poznají a najdou i starší generace, i když reálie jejich života byly trochu jiné. Jediná pochybnost, která mi po zhlédnutí uvízla na mysli, je, že zásadním snem tří z pěti herců je automobil: jeden sní o černém džípu, druhý po obrovském mercedesu a třetí po nablýskané felicii. A to je v kontextu zmíněné kritiky současné vládní garnitury poněkud nebezpečný úkaz. 

‌

foto: Ivo Mičkal

Tutu Bazo, Turnov

Tutu Bazo, Turnov

Tutu Bazo, Turnov

Zpět