97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
4.8.2026
Recenze Jany Soprové na inscenaci Vyšňořme se
Díky pár souborům zůstává technika někdejšího Burianova voicebandu stále živá. Jedním ze zástupců této tvůrčí metody je už téměř třicet let Ústaf, častý host na nejrůznějších přehlídkách. Tentokrát přivezli poezii rakouského básníka, dramatika a spisovatele Ernsta Jandla. Ten vynikl především svými zvláštními slovními hříčkami, experimentální lyrikou a pozoruhodnými novotvary (do češtiny přetlumočené Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou). Vedle hravosti s verši byl však tento autor znám svou ostrou kritikou společnosti a svým skepticismem, což mu za života vyneslo nejednu nesnáz.
Silným zdrojem inscenace zvané Vyšňořme se spolku Ústaf se stala jeho protiválečná poezie. Soubor pod vedením Dana Pavlíka a Zdeňka Šturmy se v čtyřicetiminutovém představení ponořil do různých hlubin Jandlovy poezie, z níž je samozřejmě nejsilnější právě část připomínající nástup nacismu a silné protižidovské tendence (Jandl sám byl přinucen v devatenácti letech nastoupit do Wehrmachtu). Premiéra, která se odehrála v Brně v Kapli křížů na Špilberku, mohla mít až magickou atmosféru, nicméně sehraný soubor se dobře vyrovnal i s hronovským black boxem.
Na scénu postupně – v khaki košilích s nápisem JANDL – nastupují členové a členky souboru a už první verše uvádějí diváky do lehce ponuré atmosféry slovy, která zní jako memento mori: Jsme lidé, po drnech louky jdem / brzy budeme lidé pod drnem... Vzpomínka z dětství se pak objevuje v básni Koberec (který skrývá popraskanou podlahu) a v hlasu bytné. Zatímco dirigent s výraznou energií diriguje, jednotlivci se zdánlivě volně přesunují po prostoru, až vytvoří podobu železného kříže. Dirigent ohlašuje, že přichází část Německá báseň. A právě ta je v celém projektu nejdůležitější, protože poukazuje na situaci postupného narůstání nacismu a extrémismu ve společnosti. Některá slova a věty slyšíme jen tušeně, jiné naopak znějí výrazně nahlas. Postupně se jednotlivé proudy začnou přelévat, překrývat tak, že už slyšíme jen refrén několika slov, která nesou výrazné naléhavé významy (viz opakující se refrén „židovka v germany“).
Pak se dočkáme i citace, která dala název celému projektu: Vyšňořme se stuhami našich vin…, verši evokujícími stále živé ozvuky válečných vin a dědičného hříchu. Na konci přichází na místo „dirigenta“ mladý nástupce a společně s interprety si pohrává se slovy, do hravého procesu zapojuje i publikum (ústa, otevři, zavři, ústa…). Nejde tu ovšem jen o slovní interpretaci Jandlových textů: voicebandový koncert se zároveň stává nenásilnou, jen zdánlivě minimalistickou choreografií, v níž se celý sbor pohybuje po scéně v přesně promyšlených sekvencích a zároveň udivuje možnostmi hlasů, které se proměňují v intenzitě, hlasitosti, melodičnosti, rytmu i energii. Nápadná je perfektní sehranost hlasů, která nabízí nejen „technickou hodnotu“, ale také střídání nálad a pocitů a dává divákovi možnost společně s interprety si jemné zákruty Jandlovy poezie vychutnat.
foto: Ivo Mičkal