Červená Karkulka v posteli s vlkem

6.8.2026

Téma domácího násilí a sexuálního obtěžování visí ve vzduchu a bylo by vlastně divné, kdyby se v programu Jiráskova Hronova neobjevilo. Inscenaci Snívali sa mi ruky tvoje přivezl soubor LET působící při ZUŠ Ferka Špániho ve slovenské Žilině. Vznikla na základě reálných výpovědí dívek a žen oslovených členkami souboru a jednu z umně spletené sítě dramaturgických linií tvoří právě nahrávka ankety na téma, co si kdo představuje pod pojmem sexuální obtěžování, a výpovědi obětí obou forem násilí. Přitom oběť sexuálního obtěžování mluví zvukově upraveným hlasem, který zní jako drsně mužský, což posiluje i dráždivou a zde tematizovanou dvojznačnost mužsko-ženských rolí, které trojice dívek volně střídá. 

Vystačí při tom s prázdným čtvercovým pódiem pokrytým pěnovým kobercem, který připomíná puzzle, a během představení dochází k jeho destrukci na jednotlivé dílky, tak jako se dívkám pod nohama bortí bezpečný svět. Pak už stačí jen dva mikrofony, boxerské rukavice, dlouhá červená stuha, která prostor promění v ring, a dva černé pánské knírky, kterými jsou posléze oběti násilí přelepená ústa. 

Během příchodu na scénu dívky opakují věty slýchané od maminek, příbuzných a jiných takzvaně zkušených rádců: „Tyhle šaty si na sebe neber, podívej se, jaký máš výstřih, nedávej nahé fotky na sítě, nescházej se s cizími muži...“ až po ono obligátní „A do tmy doma!“ Tady ještě zní z publika smích. Pak přijde diskotéka s tancem a alkoholem a pozdní noční návrat domů, znázorněný ustrašeně semknutou otáčející se trojicí, v níž každá z dívek hraje svou samotu a úzkost, tvář ozářenou displejem mobilu. A ještě když zazní jejich úlevné „Prežila som!“ za bezpečně zaklapnutými dveřmi, ozve se z hlediště tu a tam smích. Myslím, že poslední. 

Následuje pohádka o Červené Karkulce, v níž se vlk maskovaný za babičku mění v hrozivého sexuálního predátora, stejně jako o chvíli později pedagogický poradce v slizkého sexuálního vyděrače. 

Působivá je i scéna převleků do jutových pytlů nebo boxerský zápas simulující znásilnění. Všechny akce jsou stylizované, dívky se ani na chvíli nedopustí jediné popisnosti či přímočarosti. Dramaturgie inscenace umně propojuje všechny roviny, ty příběhové i dokumentární, nechybí ani statistika o obětech sexuálního obtěžování a domácího násilí. Jen ten přechod od prvního ke druhému tématu mi přišel trochu násilný, ale budiž, přece jen jde o dvě stránky téhož trestuhodného konání. A velmi mě nadchla práce s hudbou, která – vedle transmutace nevinné pohádky o Červené Karkulce v odporný horor – dokáže přesně vytvořeným kontextem proměnit i idylickou prvorepublikovou písničku Františka Krištofa Veselého v silně obscénní a lascivní vábničku.

Inscenace má přesnou stopáž čtyřiceti minut, které dívky dokážou bezezbytku naplnit přesně zacílenou, dobře stylizovanou a působivou akcí. A když těsně před závěrem zazní z nahrávky modifikovaným hlasem konstatování: „Nedá se žít tak, abych se tomu vyhnula,“ člověka docela zamrazí. Mimochodem, inscenace je označena jako nevhodná pro publikum do patnácti let. Není to škoda? Mám dojem, že jsem v nahrávce jedné z obětí zaslechla zmínku o třináctileté.

‌

‌

foto: Ivo Mičkal

DS LET, ZUŠ F. Špániho, Žilina

DS LET, ZUŠ F. Špániho, Žilina

DS LET, ZUŠ F. Špániho, Žilina

Zpět