Co šeptají Kopretinky?

5.8.2026

Scéna v Sokolovně je od shora dolů potažena bílým plátnem, a než pětice žen z českobudějovického souboru Kopretinky vstoupí v bílých tílkách a krátkých legínách do hracího prostoru, rituálně si umyjí nohy. Už tento úvodní obraz, stejně jako název inscenace Co šeptá voda jasně naznačí, že se bude hrát o ženství, ženských archetypech, že jazyk inscenace bude spíš obrazivý a lyrický než explicitní a věcný. O ženě v množném čísle, chtělo by se říct s Nezvalem těm, kdo si ještě přečetli anotaci ve festivalové brožuře. Zdá se, že pětice dnešních žen naváže dialog s ženami skutečnými či literárními napříč věky, budou hledat, co je s nimi spojuje i v čem se liší, jejich osudy budou konfrontovat se svým prožíváním světa, skrze všudypřítomnou vodu budou vypovídat o mnohých podobách ženství, neproniknutelném i přijímajícím, nebezpečném i životadárném. Toto spojení mezi konkrétním jedincem tady a teď a „ženskou zkušeností napříč časem“ mi přijde nejsilnější v snad nejjednodušším obraze hned z úvodu inscenace, když dívky jen stojí, z reproduktorů zní zvuk puštěné vody a ony se obyčejným gestem dotýkají. Ranní či večerní sprcha – nejběžnější každodenní rituál a přece asociuje tolik ambivalentních situací a pocitů, ať je to ryze praktická očista, chvíle klidu a rozjímání, sebepéče, každodenní (ne)přijímání své tělesnosti, ale taky potřeba smýt ze sebe vše nechtěné (ať už jsou to jen těžkosti v práci, nebo stopy sexualizovaného násilí). Takových obrazů, které by dokázaly obecné komunikovat s konkrétním a dnešním, v inscenaci ale není mnoho, je vystavěna spíš v atmosféře rituálního bezčasí. Divadlu ale to „tady a teď“ stejně nejde odpárat a soustředění a osobní ponoření aktérek do příběhu je natolik evidentní, že jej zřejmě není třeba zdůrazňovat. 

Inscenace je složená mozaikovitě z řady obrazů a útržků vlastních i cizích textů. Dá se vytušit, že texty jsou to mnohdy kvalitní, ale jak jsou vytrženy z kontextu i konkrétní situace, působí přehnaně hlubokomyslně, jen jako lyrické vršení poeticky znějících slov. V obraznosti mi nejvíc chybí kontrast, zdá se, že Kopretinky vlastně ženství vnímají poměrně nerozporuplně. I když se někdy mluví o divokosti či živočišnosti, aktérky si neustále hlídají, aby působily líbezně (včetně zurčivého smíchu, který je tak těžké zahrát neafektovaně) a kultivovaně, celý tvar je elegantní a vysoce kontrolovaný. Režie je nesporně poučená, zkušená a často i nápaditá, ale právě v tom, že se skrze obrazy příliš neotvírá kontrastnost a nejednoznačnost, nejednou působí jen ilustrativně.

Jaký obraz ženství tedy u Kopretinek nalézám? Pro mě poněkud překvapivě je to ženství křehké, líbezné, pasivní, přijímající, vždy upraveně krásné, v sexualitě emocionálně podléhající, iracionální a trpitelské. Když jedna z aktérek vyřkla větu o tom, že touží mít dům na kopci a muže, co jí každý den udělá syna, napadlo mě až něco o strážkyních patriarchátu. Motivy Ofélie či neznámé ze Seiny apod. také nahrávají spíš romantické či symbolistní objektivizaci ženy jako pasivní mlčenlivé tajemné krásky, trpně přijímající (muži určený) osud, ženy přecitlivělé (dobovým termínem hysterické), která na komplikovanost světa reaguje ztrátou rozumu.

Návrat ke starým časům? Nebo kompenzace, čeho se nám nedostává a co bychom ale mimo umění ani žít nechtěly? V posledních letech se v literatuře těší nesmírné popularitě mezi mladými ženami žánr romantasy či dark romance. Jde o fantasy příběhy s romantickou zápletkou, které obsahují velice explicitní sexuální scény a sex je v nich zobrazen často násilně, na hranici (či za ní) konsensuálnosti, častým rysem mužských protějšků je stalkerství a dominance. Ve své toxicitě jsou tito románoví hrdinové zcela opačným typem mužů, po jakém, zdá se, je na dnešním vztahovém trhu nejen v generaci Z sháňka. 

Zároveň i v reálném světě je na vzestupu fenomén trad wives. Hospodyněk, které se dobrovolně vzdávají výdobytků feminismu a uchylují se k tradičním genderovým rolím. Několik výzkumů hovoří o tom, že to může být reakce na nepřiměřené nároky na dnešní (v tomto kontextu převážně americké) ženy, které musí najednou zastat nejen své dřívější role matky a hospodyně, ale i všechny ostatní, dříve vyhrazené mužům, a to vše bez adekvátní opory v systému.

Je možné, že moderní emancipované mladé ženy jsou natolik zahlcené nároky být profesně úspěšné, chytré, vtipné, akční, samostatné, ale taky pečující, krásné, citlivé, že prostě mohou regulérně toužit být (třeba jen v divadle) křehkými kopretinkami?



foto: Ivo Mičkal

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Zpět