Což nemáte ani kusa svědomí?

5.8.2026

„Má přes 130, ale furt žije. Co je to?“ Dala by se do hádanky shrnout dramaturgická debata, kterou s diváky otevře vypravěčka v inscenaci Maryša aneb Kůň není člověk a člověk není kůň čili DebiLOVE! brněnského souboru Mámení. Otázka, co je na starém příběhu ze světa, jehož pravidla jsou tomu dnešnímu už zcela cizí, stále tak lákavé, že nutí divadelníky sahat po něm zas a znovu, stojí jako východisko nové brněnské adaptace. Vzápětí nabízí hned tři eventuální témata: Osudovost? Osamělost? Zatvrzelost? Replika „Rodíme se do světa, který jsme si nevybrali, do kroje, který ušil někdo jiný, do slibu, který za nás někdo jiný dal. Jsme vrženi do existence,“ která se jako refrén vrací, by nahrávala nejspíš první možnosti a vykládala Maryšu v podstatě jako existenciální drama. Hledání viníka, který neměl dostatek svědomí, takže dopustil, aby se stalo, co je Mrštíky předepsané. Vypravěčka, nebo možná spíš opovědnice (protože dryáčnickým vystupováním, otevřenou komunikací s publikem, antiiluzivností i kvůli tomu, že přichází kolotočářsky s dvoukolákem se světýlky a nafukovacími balónky, navozuje dojem jakési varianty jarmarečního divadla), se ujímá příběhu a diriguje v podstatě demonstraci klíčových scén. Odehrát nebo především okomentovat je zvládne šestice herců – vedle Maryši si příběh vystačí jen s Vávrou, Lízalem, Franckem, Strouhalkou a Rozárou. Začíná se od konce, tedy otravou, a to provedenou v působivé formě jakéhosi voicebandového makabrálního orloje. Pátrání po viníkovi skončí nepřekvapivě, svůj podíl na vyústění příběhu všichni kromě Maryši svorně odmítají. K osudovosti se zřejmě přidává jak osamělost, tak zatvrzelost.

Lužánecká Maryša je inscenace mnohovrstevnatá, chytrá a rafinovaná. Má několik dějových odboček, pracuje s eklektickým, divadelně velmi vynalézavým a bohatým jazykem. Je to inscenace, která se divákovi interpretačně snadno nepoddá, zcela jistě si zaslouží několikeré zhlédnutí, dílčími motivy a tématy až marnotratně hýří, ale pracuje se s nimi vědomě. Jsem si v podstatě jistá, že zážitek bude s každým dalším viděním bohatší a diferencovanější. Radost je to ale už napoprvé.

A to radost na mnoha frontách. Třeba v tom, jaká pozornost je věnovaná každé složce – svícení, hudbě, výtvarnu. Režie Moniky Jelínkové a Petra Davida má smysl pro střih a zkratku, stejně jako pro rytmus – zběsilé tempo střídají momenty ztišení a zastavení. Inscenace je vtipná, a přesto umí groteskně zamrazit. Je věcná a minimalistická, stejně jako opulentní a komediantská. Na soubor je radost se dívat a hlavně ho poslouchat, tak poutavá, charismatická jevištní existence zatím na festivalu nebyla k vidění. Herci a především herečky jsou neobyčejně tvárné, fungují ve sborových pasážích, aby v mžiku ve zkratce dokázaly vykreslit postavu, drží si komentátorský odstup a přesto během chvilky dají vzniknout věrohodné, autentické emoci. Obzvlášť poutavý je fyzický jazyk inscenace, ať už v úvodním Vávrově tanci smrti, kdy se folklorní ozvuky sebevědomého verbuňku mění v křeče umírajícího, nebo v jeho tanci s Maryšou, kde se uměřeně, ale působivě ukáží i násilné stránky jejich vztahu. V paměti mi (doufám) dlouho uvízne obraz, jak Maryša říká Vávrovi, že si ho nevezme, ten se sebevědomě nevěřícně směje, aby vzápětí jen problesklo jeho mrtvé otrávené tělo. Ale mnohem víc toho paměť pobrat nestihla. Budu holt muset zajít ještě minimálně jednou.



foto: Ivo Mičkal

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Zpět