Čtení

9.8.2026

V době, kdy jsem býval dítko školou povinné, neměla škola zrovna pověst instituce, která by vštěpovala vědění praktické a využitelné. Dokonce bych řekl, že potenciální přínos některých důsledně svrchu vynucovaných postupů a předávaných informací se i spoludětem s přetrvávajícími zbytky naivity pojil s jistým podezřením, že se jedná o čiré hovadiny. Do této kategorie jsme družně a neomylně řadili i tvorbu čtenářského deníku. Po několika desetiletích říkám: „Školo, promiň.“ Respektive: „Selektivně promiň,“ protože povědomí o tom, že obhlídka masa se německy řekne die Fleischbeschau a že bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo, ať je to cokoli, stále čeká na svoji příležitost razantně se připomenout a pomoci mi vyřešit nějakou zapeklitou životní situaci. 

Čtenářský deník si u mě právo na život vyčekal. Není to pravda v mém podání ohmataný sešitek, ale spíš řada příspěvků na sociální síti, která slouží nejen jako flastřík na moji poněkud inkontinentní paměť, ale také jako samožerná sada minirecenzí pro mé přátele. Vítaná možnost se vždy po několika knihách zastavit, zamyslet se, zrekapitulovat. Ostatně nevyslovené myšlenky jsou často kvapnými karikaturami, teprve poctivá snaha vyložit něco druhému přece odhalí nedonošenost vlastních úvah.

Teprve na základě čtenářského deníku jsem tak zjistil, že mi činí jisté perverzní potěšení číst i knihy, kterým nerozumím. Jsou v jazyce, který ovládám, ale přesto plné odstavců a kapitol, které musím číst několikrát, abych si byl přibližně jist alespoň tím, že je opravdu nechápu. I takové knihy nakonec nechám plynout a mluvit, zatímco má znavená snaha porozumět se diskrétně vytratí. A někde tam se rozkládá savana nepřijatelné myšlenkové bezuzdnosti, v níž najednou zahřmí a bleskem vzplane suchá tráva asociací, konstruktů, zkušeností. A je to geniální moment. Něco do sebe fenomenálně zaklapne. Paraintelektuální jev! Nikdy se nedozvím, jestli to tak autor vůbec mohl myslet, nikdy se nedozvím, jestli by nebyl naštvaný, že moje čtení je právě takové. Možná nedoručil, ale způsobil. A patří mu horoucí dík. 

Mimochodem, chtěl bych každý ten záblesk umět chytit tak, aby žádný nepřišel vniveč, ale zatím jsem nevynalezl, jak to udělat. Doufám, že bratranci Veverkové v tom ohledu brzy s něčím přijdou.

‌

‌

foto: Ivo Mičkal

Jiráskův Hronov, Čtení

Zpět