Den tance 2026

5.8.2026

Úterý se na Jiráskově Hronovu již dlouhodobě zove Dnem tance, a tak jsme v tradičních dvou blocích na dvou různých scénách zhlédli ve 102 minutách celkem 102 performerek a performerů ve 13 choreografiích a performance ve všemožných stylech, žánrech a obsazeních. Inscenace postoupily z přehlídek Otevřeno Kolín (všechny, které se hrály v SJČ, a ta o Boženě Němcové v divadle) a Tanec, tanec… Jablonec nad Nisou (všechny ostatní, které se hrály v JD). Oproti loňsku jejich počet vzrostl o dvě, ale performerstva je o dva tucty méně. Vzhledem k anotacím ve festivalové brožuře a na webu nebudeme ke každé choreografii rozepisovat její obsazení ani autory, spíše se zaměříme na dojmy a způsoby, jakými se s tématy pracovalo. Ani jeden z autorstva totiž nejsme na tanec odbornictvem, ale vzhledem k tomu, že jsme o Dnu tance psali do Zpravodaje vloni, dle slov šéfredaktora jsme se osvědčili, a tak jsme tento nelehký úkol přijali opět.

‌

VZÁJEMNOST (ZUŠ Otakara Ševčíka, Písek)

Choreografie inspirovaná dílem Františka Kupky, zejména jeho abstraktními amorfami, fugami a kompozicemi, se pokouší pohyb zachycený v obrazech opočenského rodáka znovu uvést v život a tímto rozpohybováním vytvořit obrazy zcela nové. Nejprve trio performerek animuje sebe sama a později každá animuje stuhu, která se objeví prodloužením rukávů jejich tmavě modrých kostýmů. Závěrečný gyroskop roztočených stuh a především chaotické prolínání v kodě hudební koláže je nepřesné a poněkud zmatečné.

Připomíná to spíš práci se stuhou v moderní gymnastice, než aby to evokovalo Kupkovy dynamické linky křížící se v našich vnějších i vnitřních vesmírech. Nakonec performerky končí omotány všemi svými rukávovými křivkami jako trojjediná bytost v těsném objetí. Snad mělo vyjadřovat téma důvěry, které soubor uvádí v anonci ke svému vystoupení, leč které se do něho příliš neprolnulo.

‌

JESKYNĚ (ARTem, Uherské Hradiště)

Další trio performerek, tentokrát v šedých šatech za zvuků ostré a razantní hudby, původně určené pro audiovizuální profesionály do filmových soundtracků, krátce rozvíjí a variuje téma různých konfigurací a vztahů tří osob od ritualizovaných až ke zcela fantazijním. Pohyb a zejména závěrečné gesto jsou sice přesně provedené, ale ve své abstraktní mnohosti nepříliš dobře čitelné. Ze všeho nejvíc vyvolávají – ve spojení se znepokojující hudbou – pocity neklidu, strachu, nejistoty a ohrožení. Ale kdyby se jejich vystoupení nejmenovalo Jeskyně, asi by se na souhrnu těchto pocitů nic moc nezměnilo. To, co v člověku vyvolává sestup do tajemného a uzavřeného prostoru odděleného striktně od ostatního lidského světa, se v choreografii (snad až na jeden malý moment jakéhosi osahávání stěny před sebou) nijak zvlášť neprojevuje.

‌

DENNÍ TISK (ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc)

Osm dívek s unifikovanými copy v černých volných kalhotách a s topem potištěným motivem novin animuje pomocí těl i konkrétních novinových dvojstran příběh geneze denního tisku. Pantomimicky píšou své nápady, promýšlejí je a řetězí, někdy všechny dohromady, někdy jen v jediné dvojici. Hudební koláž z díla islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir a francouzského skladatele Woodkida je proložena zvonky psacích strojů, kolportérů a věžních hodin. Performerky jsou v závěrečném valčíku nejen autorkami, ale i manipulátorkami svých zpráv, aby jimi jednu tanečnici zcela zasypaly.

Na rozdíl od anonce v programovém bulletinu, která slibuje chronologicky vyprávěný příběh zrodu a zániku denních novinových zpráv, a dokonce zamyšlení nad tím, zda ještě někdo dnes vůbec kupuje a čte tištěné noviny, je choreografie, hlavně zpočátku, hodně obecná a jakýkoli osobní vztah k novinám, natož pak jeho výraznější proměny, jsou dost těžko vysledovatelné. Nakonec nejpůsobivější a nejčitelnější moment nastává ve zmíněném závěru, kdy zasypaná dívka uléhá a rozprostírá novinové archy pečlivě na své tělo. Ano, pro osoby bez domova mají noviny stále ještě svou cenu. 

‌

PROTI PROUDU (ZUŠ Moskevská, Most)

V popelavých, khaki a karmínových kombinacích barev jednoduchých kostýmů jeden muž a pětice žen za zvuků temné elektronické postindustriální hudby francouzského skladatele vystupujícího pod aliasem BFRDN ztvárňují a variují jedny z nejzásadnějších a nejzákladnějších divadelních mizanscén, představující boje a postoje jedince vůči většině. Dynamická a moderní, nicméně zároveň i poněkud obecná choreografie vyniká zejména tím, že jako sólistka reprezentující menšinu/jednotlivce byla vybrána performerka se zrzavými vlasy. Možná vtip, možná záměr, možná náhoda.

V každém případě soubor od první minuty zaujal ostře a razantně vyprofilovaným pohybovým slovníkem, ladícím s agresivitou hudebního podkladu. V množství choreografií, které se na téma vzdoru jedince proti synchronizované mase na Jiráskově Hronově sešly, tato dává divákům šanci zaujmout a zapamatovat si ji.

‌

EGO (Taneční studio ELPÉ, Příbram)

Choreografie začíná jednou performerkou, která vstupuje v tichu na scénu a na obličeji má abstraktní karnevalovou masku. Druhá má maskou zakrytá ústa a tři následující taktéž oko nebo oči obě. Za zvuků osamocených, mnohdy sluchu bolestivých tónů a mixu hlasů a ruchů se má odehrávat příběh eg a alter eg skrytých právě za maskou. Z pěti těl se postupně vrší halda, pak staví lidská pyramida, ale téma začne prostupovat až v následujících individualizovaných výstupech. Tři performerky svoji masku odkládají a objevují své opravdové já, ale přesto se přišedší dvě, které si ji nechají nasazenou, stanou středem pozornosti a možná i obdivu (což je poněkud matoucí). Poté jsou i této dvojici masky odebrány a performerky předstupují před nás s pohledem do publika a gestem-výzvou k odložení masek našich.

Nápad dobrý, ale vyžadující přesnou práci s maskou, jejím významem, snímáním a opětovným nasazováním, která tady bohužel schází a která tak oslabuje přesnou deklaraci tématu proměnlivosti lidské identity právě skrze symboliku masek. A je to škoda, protože je to téma, s nímž nás jen před pár lety přímo konfrontoval i covidem zarouškovaný svět. 

‌

SAFE PLACE / BEZPEČNÉ MÍSTO (ZUŠ Pardubice-Polabiny)

Osmero žen v bílých řízách před bílým prospektem tvoří synchronně, nejprve dohromady a později ve dvojicích nabízejících si vzájemnou oporu, velké pohybové obrazy prozkoumávající různorodost titulního pojmu. Neunikne nám, že jedna z nich si vzápětí na scénu přináší na uších sluchátka, která – jak se později ukáže – jsou nositelem fokusu a hudebních motivů v závislosti na tom, komu jsou nasazena. Houslové motivy střídá techno, minimalistickou hudbu nahradí štěbetání ptáků. S proměnou hudby se mění i choreografický slovník, od náznaku tvrdých boxerských úderů až po láskyplné objetí. Nakonec ale vše opět splyne v jeden všeřešící chumel, jejž performerky posléze rozvinou do řetězu směrem k hledišti. A podobně jako v Egu i zde je závěrečné gesto určeno publiku a sluchátka jsou nabídnuta nám. Jakou hudbu byste v nich slyšeli vy?

‌

HEPTASOM (Flash Dance Company Jaroměř, TJ Sokol Jaroměř)

V tmavozelených trikách a suknicích na hudbu islandského multiinstrumentalisty Jóhanna Jóhannssona vystupují tři muži a čtyři ženy v krátké choreografii s novotvarem v názvu. Předpona hepta- znamená v řečtině sedm, sóma je řecky tělo. Tedy sedmitělo. Jaroměřská Flash Dance Company objasňuje název své choreografie „jako sedm vnitřních světů, které existují současně v jednom těle“. Odkaz na řecký dávnověk lze odečíst i z kostýmů, jež vzdáleně připomínají krátké bojové tuniky řeckých vojáků. Ostatně i jejich pohybový slovník evokuje armádní cvičení, pro pamětníky možná i ta spartakiádní, alespoň co do zařazení gymnastických prvků. Ostatně company vznikla mimo jiné před třiceti lety při TJ Sokol Jaroměř.

Z krátké choreografie vystupuje nejzřetelněji demonstrace síly (zejména skrze animace-manipulace jednoho těla šesterem ostatních) a s tím související nutnost spolupráce, tak jako tomu bývá u akrobatických výstupů. Těch sedm spojených těl má tak vlastně svůj smysl i konkrétní vyjádření. Závěrečný obraz, v němž se performerstvo račí chůzí pokouší jeviště opustit, ale ne všem se to podaří, však kompaktní obraz sedmitěla poněkud nabourá.

‌

STÁLOST PROMĚNY (T.I.K., Jilemnice)

Název choreografie Stálost proměny je záměrně oxymóronní. Proměna je protikladem stálosti. Ale, jak se snaží dokázat jilemnický soubor, jedinou skutečnou konstantou života je proměna.

Deset žen a jeden muž v různobarevném pastelovém oblečení a různých věkových kategorií tvoří zvláštní společenství, kde záleží spíš na chuti tvořit společně na jevišti než na precizní technice či dokonalosti těl. Oblečeni v kalhotách, tričkách i šatech vytvářejí páry i větší seskupení, v nichž se vzájemně přitahují i odpuzují, každý je sám za sebe a vzápětí se zapojuje do celku. Složitost a obtížnost vztahového napojení je tu tematizována v neustále se přelévajících formacích. Nápad i provedení sympatické, délka devět a půl minuty trochu nadlimitní a neusledovatelná, zejména v okamžicích, když se pospolitost roztříští do množství drobných pohybových mikrosituací.

‌

TOUHA JE NEPOTŘEBA NÁŘKŮ (Soubor Tanečního a pohybového studia Magdaléna, Rychnov u Jablonce nad Nisou)

Pro nejdelší vystoupení zakončující sérii prvního letošního tanečního bloku byl na jeviště Jiráskova divadla pečlivě natažen bílý baletizol a odkryt zadní bílý prospekt. Na něj postupně přitančilo jedenáct dívek a žen od dvaceti do šestadvaceti let, aby ve dvacetiminutové choreografii s až příliš sofistikovaným názvem společně pojednaly téma silné ženské osobnosti zápasící s malými poměry. Inspirací jim, jak praví anotace v programovém bulletinu, „byla osobnost Boženy Němcové. Ženy narozené v České Skalici.“ O místě narození i rodinném původu Boženy Němcové se sice stále vedou spory a existuje několik teorií, kde a ve kterém roce spatřila světlo světa. Obvykle je uváděna Vídeň, ale Česká Skalice mezi těmito teoriemi rozhodně nefiguruje. To jen pro pořádek.

Dívky v šatech pastelových odstínů, od tmavomodré přes olivovou, terakotovou až k okrové tančí nejprve cosi jako bezstarostnost dětství a mládí, posléze ženskou touhu. Můžeme si do toho promítnout plachost Barunky i divokost Viktorky, podpořené vzpomínkou na populární filmová zpracování Babičky. Bezstarostnost posléze vystřídá houstnoucí úzkost i konflikty s neempatickým okolím. Proměny podmalovává sugestivně romantická náladová komorní hudba Franze Schuberta.

Dívky mají pohybovou kulturu zkušených tanečnic, ženský půvab i zaujetí. Je ale zvláštní, že využívají převážně horní polovinu těla a paže. Choreografie jim zřejmě mimo skotačení předepisuje i neustálé popotahování, kasání a muchlání šatů, snad jako výraz výše zmíněné úzkosti, těhotenství a dalších životních proměn. Nejen kvůli této repetitivnosti a nezapojování tanečních kroků tak tento womančaft působí dosti stereotypně.

Taneční produkci výrazně snižuje popisná a naivní projekce na bílý horizont, kde se objevují postupně se rozpadající (a těžko čitelné) citáty z děl a subtilně, až nepostřehnutelně animované portréty Němcové v různých životních stádiích. Stálo by za to popřemýšlet, jak dostat Boženu Němcovou z horizontu přímo na scénu.

‌

KLUB DIVNÝCH DĚTÍ (TS Puls Opava)

Klub divných dětí je další variací tématu jeden proti všem. Sedmnáct dětí a teenagerů v černých kalhotách, bílých tričkách a bílých košilích tvoří dokonale unifikovaný celek. Až jedna z nich vystoupí z masy s prohlášením: „Jsem divná. Lidi si to myslí.“ A na důkaz toho si košili sundá a uváže ji kolem pasu. Kolektiv ji vyvrhne ze svého středu, jenže ona se tváří, že jí to zas až tak neva, a pokusí se ostatní zhypnotizovat a nakazit svou jinakostí – což se projeví tím, že další divní si košili rozepnou. Problém je, že v tak velkém počtu a na pozadí bílého trika je tento znak nevýrazný, takže je občas těžké protestujícího jedince mezi ostatními objevit. Ve chvíli, kdy se zdá, že už se opět všichni sblížili, se děti sesednou a probíhá další mluvená sekvence, kde uvádějí autentické minizpovědi o svých absurdních straších, které v publiku vyvolávají úsměv. Působí to ale trochu jako z jiné pohádky. 

‌

CO JE SILNĚJŠÍ, STRACH NEBO ODVAHA? (Taneční studio T-Dance, Písek)

Choreografie je inspirovaná básní Kateřiny Pokorné vulgo Svojost otištěné v programovém bulletinu JH, která začíná: „Chtěla bych říct, že bych chtěla říct, že kolikrát jsi něco chtěl říct a nakonec nic.“ A pokračuje tím, že kdyby si všichni lidé dokázali všechno vyříkat, bylo by to možná lepší, a možná taky ne. Jenže k tomu většinou nedojde, protože strach je silnější než odvaha. 

Bez znalosti básně ale působí choreografie dost obecně, čitelná je vstupní nervozita, strach, bázlivé pohledy přes rameno, posléze střídání přátelských kontaktů s ataky a draní se o slovo. Ale když pak sebou všichni říznou o zem a pouze dlouze leží na podlaze a sem tam se jeden z nich vztyčí s výrazně artikulovaným slovem NIC, je to opravdu bez kontextu básně téměř nesrozumitelné.

‌

VIKTORIE MUSÍ ZEMŘÍT (DIVADOVÁDIDLO, Galimatyáš, Šumperk)

Šumperský soubor založil svou inscenaci na mnohokrát zpracovaném příběhu o vytvoření umělého člověka. Zvolil k tomu slovník mezi pohybovým divadlem a pantomimou spolu s různými ruchy a vokály Ridiny Ahmed. Ačkoli se v programovém bulletinu píše, že představení prošlo proměnou, při níž se z něho vytratila slova a nahradil je pohyb a zvuk, v Hronově jejich produkci uvádí a několikrát přerušuje zbytečně květnatá promluva z nahrávky, kdy vědci pod vedením doktora Frankensteina nejprve stvoří umělého člověka, tedy Viktorku, kterou pak experimentálně zapojují do lidského světa. Ten je sbírkou bytostí s excentrickými parukami, kostýmy i chováním, které mají jako svůj lidský atribut z neznámého důvodu různorodé židle. Z židlí si v jednu chvíli jejich majitelé dokonce postaví totem a tančí kolem něj totemový tanec. V různých fázích animace židlí pak tito excentrici postupně používají zájmena JÁ, TY a nakonec MY.

Viktorka se do dění snaží zapojit i svým hlasem, ale nikdo ji nevnímá. Takže jen neustále obchází jako ten legendární pešek, co chodí pořád okolo, a snaží se jejich židle ukořistit. To se jí podaří lstí – zaujme pozornost ostatních židlí imaginární a mezitím jim jejich židle ukradne –, takže se vědci rozhodnou projekt ukončit a Viktorku zlikvidovat. Viktorka se ocitne na zemi a balí se do igelitové fólie, za kterou byla stvořena. A aby představení mělo pointu, vědci z nahrávky ohlásí, že ostatní umělé bytosti, dosud pokládané diváky za lidi, mohou být poslány do společnosti. A tak se i se svými židlemi vydávají mezi diváky a začnou se jim představovat. Konec.

Co se tím vlastně divákům sděluje, není zas až tak moc jasné. Že jsme všichni uměle stvořené bytosti, jen některé se povedly lépe a jiné jsou aušusové? Těžko říct. Ve světě umělé inteligence by mohlo být sdělení sofistikovanější.

‌

Z MOCI ÚŘEDNÍ (Parau Parau, Jablonec nad Nisou)

Britský humorista a akademik Cyril Parkinson ve svých zákonech formuloval vtipný postřeh, že jakmile organizace dosáhne jistého počtu zaměstnanců, stává se administrativně zcela soběstačnou. Ostatně úplně první Parkinsonův zákon říká, že práce se rozrůstá do takové míry, aby vyplnila čas, který je k dispozici na její dokončení. Jabloneckému dospělému souboru k zhmotnění takového úřadu stačí sedm úřednic v šedých kostýmcích, doplněných jedním vedoucím a nezbytnou uklízečkou. Těm pak čelí jeden žadatel s žádostí o předběžné schválení budoucího zamítnutí.

Po ranním náznakovém úklidu osmičlenné oddělení s pomocí osmi cvakacích propisovaček rozehraje vtipnou choreografii plnou promýšlení, spisování, štosování, archivování a skartování neviditelných úředních lejster, aniž by k tomu právě potřebovalo jakýkoliv popud zvenčí (viz výše, že). Neprůbojný občan se jim do tohoto samoběžícího stroje snaží svoji (reálnou) A4 podstrčit, avšak úřednictvo je neprostupné, schopné elegantních úprků, a on tak (doslova) naráží na hradbu úřední neochoty. Situace se několikrát zvariuje až do úmoru kancelářského osazenstva, které si na závěr pracovní doby zacvaká na rozloučenou rytmus propisovacími tužkami. Ty jim vypadnou z rukou, aby je další ráno uklízečka posbírala a neúspěšnému žadateli jeho žádost parafovala alespoň ona a nádavkem mu na formulář poskytla bouchnutím do zad patřičné úřední razítko. Devět minut bylo na vyplnění touto satirou právě tak akorát. Nebo tato satira vyplnila tak akorát svých devět minut?

‌

foto: Ivo Mičkal

Zpět