Děvčica (ne)ščasná?

5.8.2026

Zatímco možnost nezkaleného vnímání Preissové Její pastorkyně zničil Leoš Janáček jenom náruživým milovníkům opery, jako je kolegyně Radmila Hrdinová, Maryša bratří Mrštíků a především její závěr jsou zatíženy takovým množstvím popkulturního nánosu (zejména se na devastaci této nebohé klasické tragédie podíleli obvyklí podezřelí, pánové Svěrák a Smoljak ve svém Záskoku – nedík), že je dost obtížné najít klíč, jak ty nejproslulejší repliky závěru zprostředkovat modernímu obecenstvu. S obzvláštní láskou vzpomínám na skvělou inscenaci Lukáše Brutovského v HaDivadle, kde je kávový rituál dotažený ad absurdum a Maryša Sáry Venclovské svého Vávru tráví dalšími a dalšími espressy z pákového kávovaru, servírovanými po kavárensku i s cukříky a karamelovými sušenkami.

I proto mi přišlo nápadné, že svou moderní reinterpretaci proslulé hry začíná brněnský soubor Mámení právě od travičského závěru hry – zatímco jiné autorské přepisy, které byly v poslední době na Jiráskově Hronově k vidění, k němu vůbec nedospěly. Ať už proto, že na Maryšu pohlédly optikou mladého kolektivu a analogická situace podobné dívky v dnešním světě je dovedla k úplně jiným životním osudům (Maryška Frgálu na nitkách), nebo proto, že příběh nahlédly optikou Vávry a svého hrdinu rozhodně nenechaly otrávit (Vávra aneb Všechno, co jste chtěli vědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat mladoboleslavského Divadýlka na dlani; Maryša Vávrová ponikelské Bažantovy loutkářské družiny).

Také lužánecká inscenace (v režii Petra Davida a Moniky Jelínkové) nabízí Vávru ve velice nevšedním pojetí – i tady se mlynář zprvu jeví jako jakýmsi mimoňským způsobem sympatická postava, ostatně i ženské ze vsi se zjevně obdivují jeho muskulatuře a Francek se jim (a možná nejen jim?) jeví jako problematičtější cholerik. Takový milý člověk, ten Vávra, tak co ta děvčica chce? V tu chvíli se zdá až nepravděpodobné, že by jejich svazek (jakkoliv se do něj Maryša nechala navézt) měl skončit tak radikálním činem, jaký se nám už v počátku předehrává.

Že postupně začnou v exaltovaně pozitivním mlynáři probleskovat temnější tóny, až dospěje k sexuálnímu násilí (mimochodem nesmírně účinně a přitom decentně ztvárněnému!), je, řekl bych, dramaturgický kauf. Je to téma logicky připravené už od Mrštíků (včetně Vávrova těsně předsmrtného pokusu o smír – jako z učebnice toxického vztahu, v němž manipulátor periodicky seká dobrotu), ale především opravdu vydatně současné téma, se kterým dává smysl se v mladém kolektivu ke starému příběhu vracet. Jako druhý obzvlášť silný moment se mi jevil závěr, v němž inscenace domýšlí reakce vesnice na celou tragédii: společnost může jedince i dost surově tlačit konkrétním směrem, ale vůbec jí to nebrání následně přepnout do naprostého alibistického odmítnutí jakékoliv zodpovědnosti („vždyť já jsem jí říkala…“).

Témat nabízí inscenace ještě víc, některá by se snad dala i oželet – třeba historie o tom, jak na příběh připadl v Těšanech zhrzený milovník Vilém Mrštík, je snad přece jen z trochu jiné komedie, konkrétně tedy té mladoboleslavské. To ale není žádná závažná výhrada, jelikož inscenace disponuje natolik rafinovaným (pružným a přitom evidentně zacíleným) vyprávěcím kódem plným střihů, odskoků a poznámek pod čarou, že unese hodně. I ty střihy a odskoky jsou tu používané velice vědomě a ten nejvýraznější (a rovněž opakovaný), tedy jakýsi dramaturgický komentář k textu hry se zvláštním zřetelem na slovo svědomí, ústřední téma podporuje a spoluformuluje opravdu vehementně.

Je radost, jak chytrá a vrstevnatá je to inscenace. To by bylo samo o sobě k ničemu nebýt toho, jak suverénně je herecky naplněná, jak výrazově, pohybově i mluvně kultivovaný a vybavený soubor je a jak uhrančivou energii jeho členky a členové na jevišti vyzařují. Máloco mě zatím ve festivalovém programu potěšilo tolik.

foto: Ivo Mičkal

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Zpět