Dior s kaméliemi

9.8.2026

Hru Skořápka polského autora Marcina Szczygielského v české premiéře nastudovalo Divadlo Ungelt. Nabízí velkou příležitost pro dvě herečky kolem čtyřicítky a takových her má dramaturgie vždy nedostatek, není tedy divu, že sáhne ať už Ungelt, nebo v našem případě Rádobydivadlo Klapý i po textu, který nemusí být zrovna dramatický skvost. Ovšem i samotný žánr vztahové (ať už romantické, nebo buddy) komedie má mnohá úskalí. Postavy by na jednu stranu měly být uvěřitelné, aby se v nich divák mohl tzv. „najít“, zároveň by měly být zábavné, vtipné a výřečné a prostě vůbec zajímavé, protože romantická komedie (na rozdíl od milostného dramatu) je z principu chudá na vnější dramatické okolnosti. Všechny překážky, které je potřeba vyřešit, aby mohlo dojít k žádoucímu happy endu, si postavy nesou v sobě, nebo vyplývají z jejich vzájemné vztahové dynamiky. Poutavost charakterů je tak pro takovou komedii zcela zásadní.

Szczygielski příběh buduje na oblíbeném dějovém tropu „enemies to lovers“ (resp. v tomto případě „to friends“), založeném na přitažlivosti protikladů. Ve Skořápce je to staropanenská knihovnice Halina a ordinérní zlatokopka Roxana, které se od náhodného setkání v knihovně dopracují až k pevnému přátelství. Schválně jsou nastíněny poměrně stereotypně a hyperbolicky, aby bylo možné jejich vztahu postupně opilovávat hrany a závěrečné sblížení bylo o to efektnější. 

Romantické komedie jsou z principu vždy očekávatelné (stejně jako jiné žánry vystavěné na pevných dějových vzorcích), konstrukce Skořápky mi přece jen přijde schematická a nelogická přespříliš. 

Szczygielskému chybí jakákoliv originalita zápletky, v této sérii knihovních návštěv se neděje skoro nic. Vzájemné ovlivňování probíhá tím nejpředvídatelnějším způsobem – Roxana pomůže Halině s makeoverem – a to opravdu jen povrchovém, co se týká líčení a oblečení. Že by Roxana Halině dokázala předat kus své suverénní energie a životního pragmatismu, se lze spíš domýšlet, než že by to z jejich dialogů přirozeně vyplývalo (případně se to odehraje za scénou, jako když Halina o výletu do Casablancy jen sdělí, že to bylo nejlepších deset dní jejího života). Halina pak Roxanu přiměje přečíst pár knih, i když Roxana si k Halinině romantickému vkusu zachovává poměrně skeptický postoj a vášnivá čtenářka se z ní také nestane. (S výjimkou Persuasion od Jane Austenové, příběhu o druhých šancích, přicházejících i ve zralejším věku, který nelze podrobit Roxanině lapidárnímu soudu, protože Szczygielskému slouží jako intelektuální ornament pro zdůraznění tematické paralely s jeho vlastním příběhem.) 

Aby sblížení takto rozdílných postav (u kterých se opravdu nedají očekávat společné zájmy, světonázor nebo intelektuální zázemí) bylo psychologicky věrohodné, mělo by se jejich poznávání odehrávat velice pozvolna. Tady ovšem Roxana už na druhé setkání nese vánoční dárek a na další láhev, přitom není jasné, proč za tou uťáplou knihovnicí vůbec chodí (protože kvůli knihám, jak už bylo řečeno, to není). Její vysvětlení, že Halina nikdy nechtěla ani její peníze, ani jejího chlapa, je nevěrohodné, protože Halina sice opravdu ani o jedno z toho nestojí, ale zároveň se k Roxaně celou dobu chová poměrně neurvale s intelektuálskou přezíravostí. Možná jsou obě natolik osamělé, že si prostě zbyly, možná Roxana jednala ve vleku těhotenských hormonů, ani jedno vysvětlení mi nepřijde dramaticky výhodné. 

Nedá se ani říct, že by jejich přátelství vzniklo na základě toho, že se podrží v těžkých chvílích. Roxana si Halininu přízeň vyloženě kupuje a Halina se o Roxanin život v podstatě nezajímá, že je obětí domácího násilí ji překvapí, i když modřiny na jejím oku si všimla už při jejich prvním setkání. Zbývá pak ještě společná chemie, postavy postupně objevují, že si o sobě vytvořily chybný úsudek, a začíná jim spolu být dobře. Toho se nejlépe dosahuje skrze humor, ať už situační, nebo konverzační, ale i ten používá jak autor, tak inscenátoři jen jako koření, a to dost vzácné. Co nakonec tyto dvě ženy přivedlo k sobě, mi i po devadesáti minutách zůstalo záhadou. Snad opravdu jen dítě, po kterém jedna touží a druhá na něj zbyla sama. Tím, jak se příběh nedaří vyklenout přirozeně a psychologicky věrohodně, závěrečný happy end působí příliš sentimentálně, navíc ještě podtržený kýčovitým songem s explicitním poselstvím: „Žijeme teď. Carpe diem!“ A to přitom obě herečky, Petra Maťáková jako Roxana a Lenka Šťastná v roli Haliny, hrají vkusně a nijak netlačí na pilu. Jejich výkony jsou vůbec to, kvůli čemu má smysl Skořápku zhlédnout. Mají mezi sebou dobrou energii i dynamiku, jsou na sebe naladěné, žádná nepřehrává ani nesóluje, snaží se nepodléhat sladkobolnosti předlohy a obě mají evidentně větší smysl pro humor, než jim inscenace dovoluje uplatnit. V situacích, kdy si přece jen jedna lehce dobírá druhou, to mezi nimi vyloženě jiskří a na scéně to viditelně ožije.

‌

foto: Ivo Mičkal

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo Klapý

Zpět