97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027

Experimentun na rozloučenou

3.8.2026

Recenze Lukáše Křížka na inscenaci Poslední vynález

Divadlo Vydýcháno z liberecké ZUŠ, pětice mladých herců a poslední společný projekt, nežli část souboru odejde na vysoké školy. To je Poslední vynález, který vnímám jako jakousi experimentální divadelní „rozlučku“ a tímto prizmatem to také absolutně respektujun. Tato rádoby dějepisně-fantazijní drobnička je mi totiž upřímně sympatická ve dvou ohledech. 

Prvním z nich je seznámení s autorem, který unikal mé literární pozornosti a který, poněkud paradoxně, nemá s inscenací jako takovou až tolik společného. Gianni Rodari byl italský novinář a spisovatel literatury pro děti a mládež. V roce 1970 se stal laureátem Ceny Hanse Christiana Andersena, což je v tomto odvětví nejvyšší mezinárodní ocenění. Faktun. Ve své tvorbě mnohdy dával prostor dětské fantazii a někdy záměrně nechával otevřené konce, aby si děti mohly domýšlet pokračování. Nebo jim navrhoval různé varianty. Také se snažil mladého čtenáře aktivizovat. Pohádky vyprávěl v jiném znění a různorodě zkoušel orientaci a pozornost na základě pedagogicko-literárních metod. Byla jednou jedna Žlutá Karkulka. Ano, impuls libereckých mě intoxikoval natolik, že jsem se letem světem dostal až k textu docentky Lenky Naldoniové Kreativní fantazie Gianni Rodariho. Za další zmínku by jistě stála i jeho kniha Gramatika fantazie Úvod do umění vymýšlet příběhy, jenž se jeví jako obdobně obohacující exkursun.

Poslední vynález je „podle“ sci-fi pohádky/povídky Planeta pravdy. Předloha využívá autorovu kreativní fantazii a nonsens k humorně poučnému zamyšlení nad lidskou upřímností a lží. Budoucnost a planeta Mun, kde všechno končí na -un. Soubor to v první repríze používal poměrně nahodile a bez klíče, ostatně podobně jako autor této recenze. Nejdříve se zdálo, že jde o všechna podstatná jména, ale i to se několikrát vyvrátilo. Nebo se pletun? Dále je tu geniální vynálezce jménem Brun. Ten vedle stroje na lechtání hrušek či přístroje na výrobu duhy vynalezl také věc nejmocnější: stroj na říkání lží. V něm mají být ukryty lži celého vesmíru – ty, které už byly vysloveny, a dokonce i ty, které teprve vysloveny budou. Munové u lživé mašiny tráví dny i noci, až je nakonec všechny vyposlechnou. Databáze je vyčerpána a stroj utichá. Na planetě tak nezbyla jediná lež a od té doby byli všichni nuceni říkat nic než správňáckou pravdu. Liberečtí si z této předlohy berou pramálo, ale přesto se jim určitou esenci daří zachovat. Vědomá je jistě i aluze na dezinformační kanály, fake news, konspirační teorie a jiné manipulun. 

Druhým ohledem, který mi zážitek činí sympatickým, jest hokusun pokusun v rámci formy. Ta je pak – alespoň tak to na mě působilo – důležitější než dramaturgická výstavba příběhu, jeho výkladu a náležitostí, které by k nim a jejich rozvíjení mohly být potřeba. Prapodivně lákavá planetární atmosféra se buduje za pomoci sklenic, hudby a snaživého světelného designu. Vzniká tak snaha o jakousi vjemovou sounáležitost. Pochvalun. Nicméně: sklenice, které si máme přikládat k uším, se nedostanou na všechny (někteří už je dokonce stihli se sympatickou a zcela pochopitelnou nešikovností rozbít) a na jeviště, kde se konají „zázraky“, také nedohlédnou všichni tak, jak by si liberečtí Munové přáli. To jen technické faktun, protože tolik a více sklenic chce převážet snad jen cateringová společnost a prostor hronovské planety je vlastní tajfun stadionum unikum. Vjemy jsou ochuzeny a nezbývá, než se opět obracet k obsahu. Ten je ale v neukotveném temporytmu a slabé hlasové pregnantnosti i slyšitelnosti obětován znovu na oltář experimentálního kolokvia. 

Ale jak jsem již zmínil: o experiment (pevně doufám!) šlo především a ten se poměrně zdařil. Hodně sil ve výškách vysokých škol a já to nechávám být. Jdu na ryby, číst si Rodariho.

foto: Ivo Mičkal

Zpět