Gastrofilozofická revue s Andrejkou

9.8.2026

Jednu z posledních inscenací letošního Jiráskova Hronova přivezl soubor Krvik Totr, od svého vzniku známý nadšením pro nonsensový humor, hrátky se slovy a klauniádu. Situační scénky se střídají s chytlavou muzikou, hranou (a zpívanou) většinou živě Soniou Koutovou. 

Oba pánové – Petr a Tomáš – uvědoměle navazují na slavné české dvojice, především Voskovce a Wericha, a radostně propojují zásadní témata s nejrůznějšími banalitami (úklidové kbelíky, Hegel a pemza, snídaně i záhadná bytost Andrea, o níž se toho sice příliš nedozvíme, ale která figuruje v několika scénkách). Po letech se společně s touto dvojicí objevuje také Filip Votava, který na sebe vzal rovněž klaunskou podobu, takže chvílemi fungují v dobře sehraném triu. Jsou to jakási svérázná stylová cvičení v nejrůznějších žánrech (proměna žánrů mimochodem funguje skvěle i v hudební produkci) a jednotlivé scénky chvílemi nabývají až kafkovských rozměrů. Vytrvale balancují v genderové rovině, kdy si nemůžeme být jisti, zda se v konkrétní scénce jedná o dialog muže a ženy, dvou žen či dvou mužů, a bez snahy vysvětlit situaci logicky dávají divákovi možnost jen tak sledovat, jak plynou dialogy. Ty bývají jakýmsi symbolickým soubojem dvou či více eg, aniž by diváka někdo zkoušel z toho, who is who. 

Ze všeho nejvíc ale vystupují dialogy Petra a Tomáše, přičemž Petr se pasuje do role sofistikovaně intelektuální, s jakousi delikátní poetičností, zatímco Tomáš jako plebejec do toho doslova šlape „jako slon v porcelánu“. Působí tak jako rušivý živel ve společnosti, v níž si každý kolem něj uvědomuje trapnost, ale on se cítí jako hrdina v záři reflektorů. Když jsou všichni sladění do úhledných (chvílemi až choreografických) variací, podtrhuje Tomášovu nepatřičnost jeho úporná snaha zařadit se mezi ně (nejvýraznější je to v hudebních intermezzech). 

Ke spolupráci přizval soubor také Kláru Hanušovou, která hraje nemocniční sestru a taky jednu z Andrejek. S nadsázkou, poukazující na mnohdy kafkovsky neřešitelné přehazování služeb a dnů v „sheetu“, se nenásilné propojují denní starosti s jakýmsi až fantastickým vesmírem, do něhož není snadné nikomu zvenčí nahlédnout. Právě tady zazní ona nesrozumitelná fráze „přes střadu vlek nejede“, něžné, až skoro lyrické zkomolené upozornění, korunující šachovou hru s přehazováním služeb v nemocnici. První část názvu Poslední centence zase mapuje poměrně svízelné rozhlasové natáčení románu na pokračování. Snaha natočit jednu jedinou větu je neustále přerušována bušením a vstupy nežádoucích osob, až z toho vznikne jakýsi rytmizovaný voice band.

V každé scénce se kloubí příjemná slovní hravost i chvílemi až iritující naléhavost sdělení nesdělitelného. Takových okamžiků je bezpočet, ať je to náhodné setkání (milostný dopis Andrejce náhodou přistane ve schránce někoho jiného, ale setkání dvou pánů se následně promění ve svérázný tah večerním městem – a kromě podprahové lyričnosti tohoto setkání se tu kontrastně hraje i se slovní rovinou výrazně drsného jazyka), nebo gastrovstupy spojené s domácím pečením štrúdlu, pardon závinu. A k tomu perfektní schopnost udržet při všech těch nesmyslných, ale smrtelně vážných situacích poker face. Chvílemi nás jímá až závrať, neboť se společně s protagonisty točíme ve víru slov jako na kolotoči.

‌

foto: Ivo Mičkal

Krvik Totr, Praha

Krvik Totr, Praha

Krvik Totr, Praha

Zpět