Hodně mě baví hravost a objevování

5.8.2026

Téma autorského divadla stále rezonuje. I proto je fajn, že na letošním Jiráskově Hronově je k dispozici seminář pod názvem Auto.Mat. Vede ho režisér Štěpán Gajdoš. Na seminář jsem přišla ve chvíli, kdy rozsáhlá skupinka frekventantů začala vymýšlet příběhy nad trojicemi (mnohdy) hodně známých obrazů. Nešlo ovšem o to znát malíře a obraz, ale naopak se od známých informací oprostit a koukat na materiál jako na neznámý potenciální příběh. Odtud se odvinul náš rozhovor nejen o autorském divadle...

‌

Nedávno jsme s kolegy polemizovali na téma, co všechno vlastně zahrnuje pojem autorské divadlo. Že kromě slovního, textového divadla, pantomimy, loutkového divadla to může být například tanec, ale třeba i performace či dokument. To, co jsem viděla na vašem workshopu, tuto mou představu ještě rozšířilo. Už jste někdy dělal workshop tohoto typu? Jak jste ho koncipoval?
Je to poprvé, co učím workshop, který je zaměřený na autorské divadlo a materiály, které mu mohou sloužit. Vlastně bych spíš řekl, že to je workshop zaměřený na materiály vhodné jako inspirace k autorskému divadlu. I když dílna na toto téma je moje první, využívám během ní principy a cvičení, které jsem ověřil jindy. Třeba ta práce s obrazy je věc, kterou jsem využíval už na jiných workshopech, akorát jsem to tentokrát zakontextoval do tématu této konkrétní dílny.

Byla jsem překvapená, jak máte seminář zalidněný a jak jsou všichni ti lidé akční. Amatéři jsou mnohdy mnohem agilnější než profesionálové. Ptal jste se, proč se přihlásili zrovna k vám?
Je pravda, že spolupráce s těmito lidmi je strašně nabíjející a má skvělou energii. Po konci sezóny, kdy už jsou všichni v divadle unavení, je to velmi osvěžující. Přihlásili se mi různí lidé, kteří mají zkušenost s amatérským divadlem a chtějí vytvořit vlastní autorskou inscenaci. A je tam i hodně lidí, kteří pracují s dětmi a rádi by si z toho workshopu vytáhli způsob, jak s nimi pracovat na autorském dramatickém textu.

V tom jste bezpochyby dobrý učitel, s dětmi máte velkou profesní zkušenost. Vzpomínám, že prvně jsem na vaši práci narazila u interaktivního představení Řeka, kam jsem přišla se svým vnukem. Byl tehdy asi tříletý a velmi ho to bavilo. 
Ta věc se hraje asi pět let, možné déle. Dělal jsem to, když jsem na DAMU končil bakaláře, teď jsem zjistil, že od mého nástupu na DAMU je to už deset let!

Ani se neptám na množství repríz, vím, že se Řeka často hraje na nejrůznějších festivalech, především pro děti. A když jsme u těch festivalů, napadá mě Jižní Svéráz. Momentálně jste kmenovým režisérem Malého divadla České Budějovice. A vaše open-air inscenace Majáky na konci světa vlastně zahajovala letní sezónu. 
Já jsem se hodně bál počasí. Měli jsme premiéru na začátku května, takže hlavní zkoušení venku proběhlo na konci dubna. Předtím jsme zkoušeli na bazénu. A počasí nám vyšlo úplně krásně. V pátek jsme měli premiéru, v neděli první reprízu a v pondělí, den poté, co jsem dohráli, začalo pršet.

Z repertoáru Malého divadla jsem viděla pozoruhodnou inscenaci Born This Way. Myslím, že téma hledání identity a LGBT vás asi speciálně zajímá. Jak inscenace vznikala?
Born This Way vznikalo dosti netradičně a možná že to otevřeme i během workshopu. Říkal jsem si, že každý den s nimi vyzkouším princip, který jsem použil v nějaké konkrétní inscenaci. Právě u Born This Way jsme se nejprve potkali s herci a herečkou v týmu já, dramaturg inscenace David Košťák a Natálie Rajnišová, která je autorkou kostýmů. Věděli jsme, že chceme, aby to byla svým způsobem módní přehlídka, aby tam bylo centrální molo. A věděli jsme, že dáme důraz na kostýmy, které spoluvytvářejí identitu. Setkali jsme se, povídali jsme si o tom, co pro každého z herců znamená téma týkající se identity, kdy se ve svém těle cítili dobře a kdy se necítili dobře. Dostali i takový seznam otázek, který se toho týkal. Taky měli za úkol, což byl extrémně dojemný moment zkoušení, přinést fotku svého mladšího já a napsat mu vzkaz s těmi zkušenostmi, které mají dnes, čím si prošli. A z toho jsme pak skládali kostýmy i celé řešení inscenace. Ale vlastně to bylo hodně jiné oproti tomu, jak běžně stavíme v divadle inscenaci, kdy se herci s návrhy kostýmů a texty potkají až na první čtené. Úmyslně jsme to předsadili, abychom při kostýmovém řešení co nejvíc vyšli z konkrétních herců. 

A tady jsme zpátky u tématu autorského divadla, kde situace a děje často vychází z osobností herců. Termín devised theatre, který se u nás překládá jako autorské divadlo, znamená, že se na tvaru inscenace stejnou měrou podílejí všichni. Ne, že režisér určuje, jak to má být.
Je ovšem pravda, že i tady se během workshopu setkávám s tím, co takový typ práce znamená. Dělám sice autorské divadlo, ale zároveň v něm pevně figuruju v roli režiséra. A mám kolem sebe tým lidí, kteří mají ty konkrétní role, úkoly. 

V instituci to asi jinak nejde...
Zároveň ovšem inscenace vzniká autorským způsobem, všichni se na ní od začátku procesu podílíme. Pro mě slovo autorský znamená především, že to vzniká jedinečně pro konkrétní inscenaci. To jsme řešili s lidmi, kteří se podíleli na Born This Way. A shodli jsme se na tom, že kdyby tu inscenaci dělal někdo jiný, tak by byla vždycky jiná. Že je to nepřenosné. A vlastně ani neexistuje varianta, že by to někdo zaskočil, že by se přezkoušelo, protože by to celé přestalo dávat smysl. 

Vlastně se pořád točíme kolem různých typů autorského divadla. U vás je důležité, že obsáhnete několik generací diváků – od nejmenších přes puberťáky až po dospělé. Z těch dospělých inscenací jsem viděla v pražské X10 Knihu krve. Děláte tedy v různě velkých prostorách, klasických i alternativních, vevnitř, venku. Jaký prostor vám nejlépe vyhovuje?
Je to vždycky jiné. X10 miluju, mám strašně rád prostor toho divadla. Když jsem tam poprvé přišel na nějaké představení, říkal jsem si, že těm hercům není rozumět. Byla tam hodně špatná akustika (teď už to trochu technicky zlepšili), a tak jsme vyšli z toho prostoru a udělali inscenaci Jeskyně slov o tom, jak si lidi nerozumí, jak spolu nekomunikují. Obecně mě baví prostory střídat – když třeba uděláme v Malém divadle inscenaci u rybníka a pak se vrátíme k nám do sálu, nebo ten prostor trochu přeskládáme. Ty formáty jsou různé, což mě udržuje v tvůrčím napětí. 

V semináři jste mluvil o tom, že jste v kostele dělal inscenaci o umělé inteligenci. Což mi přišlo zajímavé, dát dohromady kostel a AI.
My jsme tehdy řešili, jestli by se umělá inteligence mohla stát takovým novým náboženstvím, božstvem. Tak vznikla ta spojitost. Celá inscenace začínala jako mše za umělou inteligenci. Protože AI je entita, která není zhmotněná, je vševědoucí, je nesmrtelná. Pohráli jsme si s myšlenkou, jestli to může v budoucnu nahradit náboženství.

A co si myslíte?
Já doufám, že ne. Ale opravdu existuje nějaká náboženská skupina, která v to věří. V té době, kdy jsme to dělali, se ten vývoj strašně rychle posunul. Hrálo se to jen rok, ale od premiéry k derniéře se technologie posunula tak moc, že jsem si říkal, jak je dobře, že je derniéra, protože už to začalo být neaktuální. Když jsme to začali dělat, byli jsme v šoku, co AI umí, jak si s námi dokáže povídat, vygenerovat obrázek, a nadšeně jsme s tím pracovali. Na konci už to nikoho nepřekvapilo, protože se to stalo součástí našich běžných životů, a tím pádem zmizela ta božskost, kterou to mohlo mít na začátku. A pro mě jednou z point zkoumání bylo, že jsme se nakonec vždycky dostali zpět k člověku, k fyzičnu. A uvědomil jsem si, že když někdo napíše příběh, tak mě nejvíc zajímá příběh toho příběhu.

Jako film o filmu?
Ano, když se mi odpojí umělecké dílo od člověka, od konkrétní osoby, tak se mi na to hůř napojuje. 

Skočme teď dál do minulosti, vlastně úplně na začátek. Vy jste se narodil v Kroměříži a nejprve jste studoval herectví. Byla v rodině nějaké tendence k umělecké cestě?
Přemýšleli jsme o tom, kde se to vzalo. Můj dědeček byl obrovský showman, lidový vypravěč a já jsem od mala měl zájem o divadlo. Narodil jsem se v Kroměříži, ale bydleli jsme v Kojetíně. Ale právě v Kroměříži jsem se prvně setkal s divadlem, chodil jsem s rodiči do loutkového divadla. Když jsme se přestěhovali do Olomouce, navštěvoval jsem Říši loutek. A v deváté třídě jsem začal řešit, kam bych se přesunul – a přesunul jsem se na konzervatoř do Brna. Ale tím herectvím jsem si nebyl úplně jistý, měl jsem zájem o loutku i o animovaný film, ale žádnou vyhovující střední školu jsem tehdy neznal.

Už na škole jste ovšem s kamarádem Kryštofem Grygarem založili vlastní soubor Hysterie...
Tam jsem se začal profilovat víc jako režisér. Uvědomil si, že mě to mnohem víc baví, a začal jsem mít pocit, že mám víc co nabídnout jako režisér než jako herec. Po skončení konzervatoře jsem odešel na DAMU a Kryštof na JAMU. Ještě jsme občas hrávali a párkrát jsme se snažili to neúspěšně oživit, ale nakonec jsme to nechali být. S Kryštofem se potkáváme občas na jiných projektech, hraje mi třeba v Řece a hrál i v tom kostele v projektu Deus ex machina.

A co vy – fungoval jste vůbec někdy jako herec?
Hrál jsem během studií na konzervatoři v Moravském divadle Olomouc, v Mahenově divadle v Brně, pak už jen příležitostně.

Jak přišlo to zaměření na dětského diváka?
Mě hodně baví hravost a objevování a právě na to má člověk v dětských inscenacích větší prostor. Zkoušení Řeky znamenalo, že jsme si v létě hráli s vodou, což bylo skvělý, a při zkoušení Majáků jsme chodili na bazén a to mě taky hodně bavilo.

Zkrátka si vymýšlíte věci, abyste si mohl hrát. Jakou hračku máte v plánu teď?
Teď si budeme v Malém divadle hrát s různými předměty, které – a jsem zvědavý, kolik se nám jich podaří najít – jsou specifické tím, že když na inscenaci přijdou děti, nebudou vědět, k čemu sloužily. Ale budou to vědět jejich rodiče a prarodiče. Prostě takové předměty, které dnes ztratily svou funkci, jako VHS nebo tlačítkový telefon. Bude to hodně o mezigenerační komunikaci a bude se to jmenovat Babi, bejvávalo. 

Takže věc pro rodinné publikum...
Pro prarodiče a jejich vnoučata. Bude to mít premiéru v listopadu. Do té doby ještě odpremiérujeme v Minoru na Malé scéně jednu věc, ve které bude asi padesát loutek tučňáků. Takže si v rámci zkoušení hodně vyhrajeme.

‌

autor: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal

Štěpán Gajdoš

Zpět