Intimní příběh, nebo dobová freska?

9.8.2026

Novela Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma z roku 1958 přináší jednu z prvních kvalitních reflexí atmosféry protektorátu a heydrichiády vykreslenou skrze intimní příběh dvou mladých lidí, židovky Ester, která se nedostaví k transportu do Terezína, a maturanta Pavla, který ji ukryje v kamrlíku za krejčovskou dílnou svého otce. Novelu proslavilo v roce 1959 filmové zpracování režiséra Jana Weisse (s mladým Ivanem Mistríkem v roli Pavla). Divadelní adaptace Otakara Blandy z téhož roku vznikla pro absolventské představení studentů DAMU v pražském Disku (s Václavem Martincem a Ninou Divíškovou v hlavních rolích). Ještě téhož roku ji uvedlo i ostravské Divadlo Petra Bezruče a po něm i další scény. Dnes si Otčenáškovu prózu opět objevují jak amatérské, tak i profesionální divadelní soubory.

Je mi trochu záhadou, proč si Divadelní spolek bratří Mrštíků z moravských Boleradic zvolil za základ své inscenace dramatizaci, na jejíž popisnosti a umluvenosti se do značné míry podepsal čas. Blandův text sice prošel další úpravou, pod kterou jsou podepsáni režisér Juraj Háder a jeden z představitelů Pavla Václav Kvapil. Úprava do textu vnáší některé nové prvky. Těžko říci, kdy a proč byl Pavlův otec nahrazen postavou Matky – předpokládám, že primárním důvodem bylo vhodné obsazení v souboru, ale patrná je i snaha vytvořit v galerii postav měkký poddajný typ, kolaborující s protektorátním režimem z důvodů ochrany syna, k čemuž má matka jistě blíž než otec. Nicméně postava Matky narušuje ryze mužský svět, v němž Otčenáškův Pavel dozrává a do něhož vpadne ženství v podobě Ester jako něco zcela jedinečného.

Boleradická dramatizace i inscenace se snaží z komorní novely vytvořit širší plátno zachycující dobu heydrichiády v pestré galerii typů. Kromě konformní ustrašené Matky je tu tovaryš Čepek nesmířený s porážkou bez boje a odhodlaný k jakékoli formě protestu proti okupantům, udavač Rejsek a ještě pár okrajových figur dotvářejících obraz protektorátní společnosti. 

Akcentováno je téma holocaustu rozšířením rodiny Ester (otec, matka i její mladší sourozenec), jež se v představení objevuje opakovaně jako připomínka transportů, a především hojně využívanými židovskými písněmi, od vstupní Bei mir bist du scheyn, na kterou ovšem těžko může reagovat vlastenecký Čepek vstupní replikou „Jen si vyhrávejte!“ adresovanou zjevně německým okupantům.

Připomínkou holocaustu je i zadní drátěná stěna oddělující prostor, kde se odehrávají vstupy jakoby z jiného světa: informace o atentátu na Heydricha, vypálení Lidic, čtení seznamů popravených, ale i odchody do transportů a citace dopisů Esteřina otce, které ovšem k Ester nikdy nedoputují. Stěna je pokryta zavěšenými šedivými oděvy jako připomínka oděvů zlikvidovaných obětí, ale zároveň jako konkrétní připomínka krejčovské dílny. 

Toto ilustrativní dobové pásmo působí poměrně agresivně a oslabuje účinnost intimního příběhu Ester a Pavla, jejich křehce se rodícího vztahu, podporovaného nereálnou nadějí na Esteřinu záchranu. Popisné jsou i Pavlovy monology kladoucí explicitní otázky na společnou budoucnost obou mladých lidí, které si má klást divák, nikoli postava.

Nic to však nemění na tom, že inscenace má silné dramatické i emotivní momenty, především ve vztahu obou mladých protagonistů. Pro všechny postavy mají Boleradičtí dvojí alternaci, což musí být náročné na udržení herecké koncentrace neustále se měnícího obsazení. V prvním podvečerním hronovském představení hrál Pavla Filip Fajt, na němž je patrná herecká průprava (je absolventem konzervatoře a míří studovat herectví na JAMU), postavu má dobře rozvrženou a v jednotlivých dramatických situacích konkrétně ukotvenou. Veronika Holacká vedle něho působí méně jistě, pro Ester má až polodětský autentický půvab, ale nezvládá přesvědčivě její vývoj odehrávající se v tísnivém osamění a s nejistou budoucností. Výraznou a herecky dobře naplněnou postavou je Čepek Radka Omasty, který vnáší do tragické atmosféry i trochu bodrého humoru a lidové noty. Matce Nikoly Háderové by pomohl větší kontrast mezi ustrašenou konformností a vědomím ponížení, jež z něho plyne a které občas jejím výkonem probleskne. Rejsek Ondřeje Betáše je trochu jednostrannou koncentrací zla, takže ani okamžik jeho smutku pro bratra padlého u Charkova není moc přesvědčivý. Přes všechny výhrady je ale třeba ocenit, že se boleradický soubor pustil do náročné látky s velkým entuziasmem a zřetelným vědomím toho, že temné stránky ne zas až tak vzdálené minulosti je třeba stále připomínat.

foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek bratří Mrštíků, Boleradice

Divadelní spolek bratří Mrštíků, Boleradice

Divadelní spolek bratří Mrštíků, Boleradice

Zpět