Jak to gubernátor zase jednou myslel dobře

9.8.2026

Jizerskohorská obec Poniklá má hned dva jedinečné poklady: vánoční ozdoby z foukaných skleněných perliček a Tomáše Hájka a jeho Bažantovu loutkářskou družinu. Obojí je zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Perličky přímo a Tomáš Hájek prostřednictvím českého amatérského divadla, jehož je už po léta neodmyslitelnou součástí.

Tomáš Hájek je svůj. Byl svůj už od chvíle, kdy se chopil meotaru, který sice nevymyslel, ale učinil z něj prostředek svého stínového divadla. A byl svůj i ve chvíli, kdy zjistil, že se v tomto směru už vyčerpal a neváhal se vrhnout do nepřeberného světa divadla loutek a objektů. Své loutky, scénu (a vše, co k tomu patří) si vyrábí sám, sám si píše texty a sám si to všechno hraje. A i když by ho mnozí ještě na počátku jeho meotarové éry možná váhali označit za herce, jeho herecké dovednosti i suverenita od té doby strmě vzrostla. 

V Gubernátorovi, k němuž se inspiroval stejnojmennou povídkou Leonida Andrejeva z knihy Červený smích, mistrně přeskakuje z role vypravěče do role gubernátora zapadlé ruské oblasti, který chce pro svou gubernii jen to nejlepší. „Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky,“ zazní opakovaně jako motto jeho temné grotesky o široké ruské duši a schopnosti přesvědčit sebe sama o dobrých úmyslech.

Jsme v roce 1905, těsně po prohrané rusko-japonské válce, kdy zemí běží nespokojenost a nevolnické bouře. Začne to jedním hozeným kamenem do okna gubernátorova paláce a pokračuje masakrem shromážděných nevolníků, odhalením atentátníků až po kulky, které přistanou v gubernátorově hrudi, jak to ostatně od počátku tušil. Ale protože ruská zima dokáže být hodně mrazivá, tak nevolnickou krev rychle překryje bělostný sníh. Konec konců nevolníků je mnoho a na nějakém tom životu přece zas tak moc nezáleží.

Tomáš Hájek vystačí s malým, sofistikovaně vyrobeným stolem s posuvnou rolí papíru, otvorem pro hromadný hrob s opravdovou zemí a samovarem, který kromě své původní funkce poslouží třeba i jako voda pro omytí zkrvavených rukou po vzoru Piláta Pontského. Loutky jsou vyrobené ze dřeva, anonymní mužickou masu v drsné nadsázce ztělesní dřevní štěpka rozprostřená po stole, mrtvé mužiky hrubě opracovaná dřívka, ozbrojenou gardu řada malovaných vojáčků jak z vesnické pouti. Sám gubernátor, respektive jeho vrchní část těla, je pak věrnou kopií herce oblečeného ve stejně upnutém kabátě s velkými lesklými knoflíky a bělostné košili. 

Hájek zvládá sám animaci všech loutek i spoustu další činnosti, přičemž jednotlivé výstupy člení popěvkem burlacké písně Ej uchněm, zpívané polohlasně mručeným vokálem, který se teprve v závěru rozezní překvapivě plným a zvučným hlasem jako panychida za mrtvého gubernátora. Protože, a to je mi na Hájkových produkcích sympatické, on má pro své hrdiny vždycky pochopení. Měl ho pro Vávru z Maryši, má ho i pro tohoto gubernátora, který je hrdý na to, že zná Puškinovy verše, i když to v jeho okolí nikdo neocení. Se svými nevolníky to přece vždycky myslí dobře, jen se to občas tak nějak zvrtne. Proč taky berou na demonstraci děti, že. Ostatně Tomáš Hájek coby starosta Poniklé nejspíš moc dobře ví, co všechno takový pojizerský gubernátor musí zvládnout a že to někdy opravdu nemá lehké.

Při odchodu z black boxu jsem zaslechla za sebou hlas, kladoucí komusi otázku, o čemž že to vlastně bylo. Řekla bych, že o nebezpečnosti gubernátorů. I těch, co se tváří dobrácky. 

foto: Ivo Mičkal

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Bažantova loutkářská družina, Poniklá

Zpět