Její pastorkyňa o zřetězení viny, trestu a odpuštění. A také o lidské pýše

4.8.2026

S činoherními inscenacemi Její pastorkyně Gabriely Preissové mívám problém, který se odvíjí od mé absolutní lásky k opernímu zpracování látky z pera Leoše Janáčka. Prostě téměř za každou replikou slyším Janáčkovu hudbu, tak plnou emoce a tak dokonale odposlouchanou z nápěvků řeči. Takže mírou toho, jak moc mě dokáže zaujmout činoherní Pastorkyně, je fakt, jak hlasitě mi v duši zní Janáček.

V případě inscenace Divadelního spolku Jana Hlavsy z valašské Karolinky nastoupil Janáček poměrně brzy. Ale postupně utichal, rovnoměrně s tím, jak silně mě dokázali herci přesvědčit o prožitku a motivacích svých postav.

Jiráskův Hronov je kouzelný v tom, že tu vedle sebe svobodně koexistují výrazné divadelní experimenty i naprosto tradiční inscenační pojetí. Její pastorkyňa je z druhého rodu, a jak mi po představení prozradil její režisér, dramaturg a autor scény Miroslav Urubek, byla od počátku přednostně určena pro domácí publikum se vkusem spíše konzervativním, bez ambicí účasti souboru na přehlídkách a festivalech, s cílem zahrát prostý a silný příběh o vině, trestu a odpuštění v nářečí a místních reáliích. Navíc jednou z motivací, proč hru soubor uvádí, je i spolupráce s oběma spřátelenými folklórními tělesy, vsetínskou cimbálkou Mladá Jasénka a tanečním souborem Ostrévka z Nového Hrozenkova. Vznikla tak poměrně početně obsazená a živou hudbou, zpěvem a tancem prostoupená inscenace, odehrávající se v krojích a na stylizované scéně z dřevěných plůtků a zástěn. A i když pro mě Její pastorkyňa nedosahuje oné absolutní herecké a až magické autentičnosti jako inscenace Františákovy hry Doma z roku 2005, je mi její prostota s nepřepálenými folklorními vstupy vlastně velmi sympatická. Písničky jsou vybrané citlivě, a když za scénou hrající cimbálka mezi prvním a druhým dějstvím z rozjuchaného tónu náhle zesmutní, je to pro mě důkaz, že tu plní alespoň částečně i roli scénické hudby.

Strnulá póza a až jakási odlidštěná intonace Kostelničky pro mě sugeruje od začátku další podstatné téma, které hra i inscenace přináší, a to je nesmyslná lidská pýcha, která, jak známo, předchází pád a potrestání. V jiné, méně morálně zdůvodněné podobě prolíná pýcha i jednáním Števy a Lacy, který tentokrát se zcela zjevným úmyslem poraní Jenůfčinu tvář v bláhové (nicméně posléze přesto naplněné) naději, že ji odvrátí od sňatku se Števou. A od chvíle, kdy Kostelničku napadne řešení, jak vrátit své pastorkyni (a především sobě!) ztracenou čest, sune se příběh s až antickou neúprosností k tragédii. Inscenace souboru Jana Honsy ale nepostrádá katarzi – v závěru je Kostelničce odpuštěno nejen její adoptivní dcerou, ale i tichým souhlasem vesnického společenství, pro něž Kostelnička i přes svůj hrůzný čin představuje nespornou autoritu, a jistá naděje na nejspíš už nikdy moc šťastný, ale přece jen slušný život po boku Lacy kyne i Jenůfě.

Viděla jsem večerní představení, kde se na hereckých výkonech zjevně podepsalo vedro a už jedno odehrané představení. Umím si představit větší citovou zaangažovanost Kostelničky ve vypjatých scénách, kdy odnáší dítě s úmyslem ho zavraždit, stejně jako zřetelnější Jenůfčino znepokojení poté, co najde prázdnou kolébku. A také bych ocenila lepší artikulaci a deklamaci textu tak, aby dolehl srozumitelně až do posledních řad Jiráskova divadla. Ale to jsou vzhledem k náročným dvěma představením v horkém dni spíš přátelské praktické rady souboru do budoucna než skutečné výtky.



foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Zpět