Jo! To jo! Ach, jo!

3.8.2026

Když herci a herečky souboru Mišmaš z Turnova přicupitali typickým krokem gejši v příliš úzkém kimonu do hracího prostoru na Zimním stadionu, začala jsem se bát, že v inscenaci podle knižního převyprávění japonských lidových pohádek Janem Lufferem vydaných pod názvem Strašidelný chrám v horách budeme mít co do činění s parodickou kulturní apropriací. Tento můj strach se v inscenaci Kowai desu, tedy v překladu „bojím se, děsím se“, naštěstí záhy rozplynul a už jsem si jen užívala okouzlení sehraným kolektivem. Soubor totiž nijak nenapodobuje či neparoduje japonskou kulturu a z tamní divadelní tradice se inspiruje hlavně smyslem pro stylizaci a znakovým divadelním jazykem. Tři pohádky líčí setkání obyčejných lidí s děsivým nadpřirozenem a tři různé způsoby jejich vítězství nad zlými silami. O samotné příběhy nebo téma ale ani tak nejde, okouzlující je hlavně divadelnost celého tvaru, jeho lehkost a radostná hravost, kterou mladý kolektiv vyzařuje. Klíčovými slovy jsou jemnost a vkus.

Vkusné jsou už elegantní barevností poutající kostýmy decentně upomínající k japonské módě. Dominantním scénografickým prvkem jsou pak velké vějíře, které jsou hlavní divadelní atrakcí a nápaditě se využívají na tisíc způsobů. Jsou řekou, ohněm, stromy, trhaným ovoce a mnohým dalším. Vždy jednoduše, věcně, nápaditě, ale nepřekombinovaně, až jsem několikrát v hledišti zaslechla spokojené „ách“ z radosti nad další proměnou. Také ale dokáží jednoduše vyjádřit v duchu asijského divadla emoci, jako když se bojící se postavy jen prostě za vějíře schovají. A mladí herci se tak nemusejí pokoušet o psychologické vyhrávání a naciťování emocí, které vyžaduje přece jen už větší divadelní zkušenost. Vše stačí jen věcně, z odstupu pojmenovat.

Soubor je na sebe napojený, má smysl pro rytmus, pointy, gesto, repetici i gradaci. Práce s refrénem „Ne! To ne! Snad ne on!“ byla příkladná a pokaždé nabírala nové významy, potutelně zcizovala předváděné a udržovala kontakt s divákem. Nejpozoruhodnější pro mě ale bylo, jak stylizace a pevnost tvaru hercům dodávala sebedůvěru. Měli se o co opřít a jištěni kolektivem nejednou mohli svobodně uplatnit svoji osobitost. A především pak taky jemný, roztomile poťouchlý humor. Tahle jednohubka byla divadelní radost.

Z čeho radost ale nemám a vlastně se až divím, jak se hercům z Mišmaše podařilo dané okolnosti ustát, je prostor black boxu na Zimním stadionu s naprosto nevyhovující elevací. Nedala by se udělat strmější a ne tak široká, aby se nestalo, že už z třetí řady v podstatě není vidět nic, co se odehrává méně než metr nad zemí?

‌

foto: Ivo Mičkal

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Zpět